čtvrtek 10. prosince 2009

Ilha do Corvo...

Hrátky s GISem ... po legalni mez, kam spada studentská licence a DEM zdarma :)

Akorát tak nějak bádám, proč mi GIS pokaždé spadne, když oceán obarvím jako oceán...:( Tak aspoň se mám čím bavit!


Ilha do Corvo ja jeden z ostrovu Azoru. V podstate uplny konec sveta a to i pro lidi, kteri ziji na Azorech (na tech hlavnejsich ostrovech). Samozrejme pro  portugalce zijici na kontinentu jsou ony ostrovy kdesi uprostred ocenu symbolem konce sveta. A asi je to i pravda, staci jenom mrknout na mapu sveta a cloveka hned prepadnou myslenky, jaky je to zivot, takhle na samotnem konci.

Jinak je ostrov vulkanickeho puvodu, od hlavniho ostrova souostrovi vzdaleny nejakych 600km. K dalsimu ostruvku je to relativne blizko, ostatni jsou o poznani dal. Na ostrove je i malinke letiste, ale to spis pro postovni letadla. Ucinena nadhera a samota!









středa 2. prosince 2009

Lidečko - krátký nával nostalgie...


Krátký nával nostalgie?

Čertovy skály u Lidečka. Nejviditelnější, najnavštěvovanější... asi žádný šutr na Valašku a celkově v oblasti Moravských pískovců není tak známý jako právě skály na Lidečku. Jako malý kluk jsem kolem nich projížděl po cestě z Pulčin, vyhlížel lezce, obdivoval je. Právě tady jsem prvně lezl ve vlastním sedáku a tady strávil nejvíc lezeckého času a taky získal lásku k rajbasům a položenému lezení obecně, které mým kamarádům silákům z Brna je tak odporné. Tady jsem přelezl první 6, 7, 8, ... a dotknul se stupně 9. Nicméně, v případě zimy si klasu snižuju o stupeň, je to moje soukromá blbost, ale já to tak prostě dělám. :-P takže 9 tu ještě nemám.

V roce 2005 jsem Lidečko navštívil 56x - to podle jízdenek na vlak. Pak, díky tomu, že vlak pořádně jinam nejezdil, já byl ve Slavičíně sám jsem získal k těmto skalám opravdu odpor a podíval se na ně jen maximálně parkrát do roka. Před odjezdem do Portugalska jsme se ale zajel s českým lezením rozloučit právě sem. Fotil nás tam jeden klučina. Vyměnili jsme si mail, já čekal na fotky a už ani nedoufal, že někdy dojdou... Došly.

Pzn. jen mě popadl krátký nával nostalgie a to, že se docela těším na silvestrovské a vánoční lezení...










neděle 22. listopadu 2009

Cascais



Cacais je lezecká oblast (i turistické městečko) kousek od Lisabonu. Rozhodně by patřila mezi lezecké světové oblasti, ale boužel jí chybí jak na rozsáhlosti, tak výšce (délce cest). Ale jinak opravdu nádhera- lezení přímo nad oceánem, super matroš, až kýčovité výhledy... Přímo to člověka láká vytáhnout foťák a jen tak fotit, pozorovat racky, prohodit pár slov s místními rybáři, kteří se očividně při lovu nudí...jen tak se okoupat nebo se vylepit na kámen a vyhřívat se (pokud to dopřeje počasí)..prostě ráj.




Jelikož jsme pobývali pár dní v Lisabonu, zvolili jsme do Cascais cestu vlakem. Najít skály nebyl vcelku žádný problém, stačí se držet pobřeží:). Bylo to poprvé, co jsem se ke skalám nedrápala do kopce, ale světe div se z kopce:). Stačilo sejít schůdky od cesty a hurá na útesy.



První den jsme zvolili sektor více vlevo. Pod útesy bylo plno balvanů, takže nástup byl aspoň trošku dobrodružný:). Ája (naše hostitelka) nám ukazuje vcelku velký šutr na zemi, na kterém je nýt. Prý spadl vrchu cesty...celkem o tom pochybujeme a děláme si srandu, že Portugalci mají bouder s jištěním:-D. Ale je to možné, ostatně to velké množství kamenů se tam nějak octnout muselo.. Průvodce nemáme, tak lezeme cesty jen tak odhadem. Fakt nádherné lezení. Mára nám tahá většinu cest, ale dokonce se přemůžu a něco lezu i na prvním:-D. Klasu si tipujeme, ale po zjištění na netu je hodně tvrdá, na Portugalsko až moc. Boužel čas rychle utíká a nám se začíná šeřit. Balíme věci a po tmě kličkujeme s čelovkou mezi kameny. Večer dáme ještě prohlídku Cacais, které patří mezi nejkrásnější města Portugalska a už se těšíme na další den.




Druhý den (už bez Áji) volíme jiný sektor, který se nachází u majáku. Cesty za nás vybírá příroda, protože začíná příliv. Tak šup, rychle vylézt pár cest dole o moře než se tam dostane voda. Opravdu nádhera, nádhera...kdyby byly cesty trošku delší, tak snad lepší než Semáč. Kvůli vlnám se postupně posunujeme stále výš. Vlnky jsou opravdu montruozní...rozbíjí se o útesy a co chvíli se zdá, že přichází malé tsunami:). Boužel nám nepřeje moc ani počasí a přichází pár přeháněk. A tak volíme cesty nejen z dosahu vln, ale i takové aby byly pokud možno suché. Moje 4 na prvákovi vypadá u druhé polovině spíše jako lezení kluzkým potokem, ale dám ji..přece nebudu ze 4 dolů!:-D Nakonec se dorazíme v 7, která je pekelně těžká (anebo naše prsty tak sedřené:)). Spodek cesty je z materiálu podobnému jako na stalaktitech v jeskyních a moc tomu nevěřím, že to bude držet...naštěstí pak už je zas vápno. Výhled z vrchu fakt stojí za to. Ale už musím jít dolů, rychle pobalit věci a na vlak směr Porto. Co říct na závěr? Opravdu krásně prožité 2dva dny s lezením. Hore zdar! (Třeba možná v únoru:))



Pruvodce:
http://www.socurtir.com/

čtvrtek 19. listopadu 2009

Tenerife - Pico de Teide


Perla Atlantiku? Nejkrásnější místo co jsme kdy navštívil? Několik světů na velmi malé ploše? I takové dojmy mám z místa, kde jsem se měl možnost díky pohostinnosti Ryairu měl podívat.


První pohled na Pico... při příjezdu ze severní strany ostrova

Tenerife bylo z pohledu geologie dlouho poměrně obtížně interpretovatelné. Dlouho bylo Tenerife považované za takzvaný HotSpot. Dneska se názory kloní spíše k tomu, že se jedná o výsledky činnosti alpínského vrásnění a tomu, že se jedná o blízký kontakt mezi kontinentální a oceánskou deskou. No, moc sem to nepobral, já bych to měl nejradši za hotspot...¨



Historie ostrova trvá přibližně 8,5mil let, kdy se na dno tehdejšího oceánu začala vylévat láva. Samotné Tenerife potom vzniklo ze tří ostrovů, které se postupně spojily. Před 1,9mil let na tehdejším Tenerife vyrostl supervulkán, který dost možná dosáhl výšky až k 5km. Bohužel nic není věčné, a tak díky sopečnému výbuchu před přibližně 150 000 lety nemáme na Tenerife lyžařské středisko na vrcholu sopky a já mám osobní rekord v nadmořské výšce pouze oněch 3718m. Výbuch zanechal obrovskou kalderu, dnes zvanou Las Canadas, jejíž spodní část leží v nadmořské výšce přibližně 2100-2400m. Okrajové části potom dosahují výšky až k 2700m. Špička sopky prdla, něco se sesunulo do moře a udělalo jistě parádní Tsunami, spíš víc parádních vlnek. Takové vlnky by jistě položili naši západní civilizaci na lopatky, o ekonomice nemluvě. Následně v severní části kaldery začal růst vulkán nový - Pico de Teide, ke kterému se potom přidalo ještě Pico de Viejo, kde se taky odehrály zatím poslední dramatické projevy vulkanické činnosti na ostrově. Poslední erupce se odehrály na počátku 20. století, přesně roku 1909, poslední opravdu velká v druhé polovině 18. století, kdy Teide prskalo až na Grand Canarii...


Las Canadas - pozůstatek velkého výbuchu před 150 000lety

V současné době je vulkán považován za klidný,nicméně většina názorů se shoduje na tom, že ještě minimálně jednu velkou erupci má před sebou. Dost často se mluví o tom, že to bude docela průser. Pokud by se ostrov, nebo jeho část shrnula do moře... tak přes oceán to na západní pobřeží USA není až tak daleko, Evropa to by to jistě taky pěkně schytla.



Výstup na sopku zabere celý den. Jedná se o pěknou, nicméně ke konci velmi nudnou procházku, kde Vás především bude bolet palice z nadmořské výšky. Jde se jenom do kopce, žádný hřeben no nic... ale tak to je snad samozřejmé už při pohledu na sopku, že na kužel se jde monotóně. Na samotný vrchol je třeba povolení. Počet je omezen na 50lidí za hodinu. Povolení je zdarma, vyřídit se dá v Santa Cruz de Tenerife, hlavním městě ostrova v kanceláři správy národního parku.

Pohled do dílny Hefaistovy se popravdě čekal monstróznější...

K turistice musí být parádní ostrov. I když, výšlap až někde od hladiny moře bych asi nedal, nebo by se mi jistě nechtělo...

takže... www.ryanair.com a šup, dokud tam ostrov ještě stojí :-D

pondělí 5. října 2009

Vale de Poios

Nevím, jak začat článek o oblasti, kterou myslím, mnoho českých lezců přede mnou nenavštívilo. Už jsem omrkl oblasti těsně u Porta, případně přímo v Portu. Většina z nich splňovala to, co se dá očekávat od městských oblastí, žádná kromě boulderingu v Lavadores mě nijak nenadchla. Po poradě s Nojvou, který tu byl loni na semestr jsme zamířil za chlapíkem jménem Silvio Morgado - řeknu na rovinu: lezeckému štěstí vstříc.

(a řekněte, že to nepřipomíná St. Legere...)

Domluva byla jednoduchá, tak jsme v neděli zamířili směr Coimbra. Poblíž tohoto univerzitního města na půli cesty mezi Lisabonem a Portem se nachází kopečky, které jsou budovány jurským vápencem. Ano, spolu s blízkostí moře a rychlou erozí se tu nabízí to, co vyhledává valná většina lezců z celého světa v jižní Francii, Španělsku nebo Itálii.

(tohle je zas hotová Sperlonga.... akorat asi o něco lepší)

Vale de Poios - předem musím říct, že lezecké oblasti v okolí Coimbry je třeba brát jako celek, třeba jako Frankenjuru. Nebrat jen konkrétní podoblasti. Ono, každý z vás říká, že jede Jury, ne do Marienthalu (omlouvám se, jestli jsme špatně napsal). Ono, jen v těsné blízkosti Vale do Poios mi byli ukázány další tři oblasti, velikostně srovnatelné s Vale de Poios a mezi těmito oblastmi se dá přejít, nebo přejet autem za pár minut, respektive odhadem hodinu chůze. Mám-li se zamyslet nad tím, co mi první sektor připomínal, řeknu bez váhání, že na první pohled to bylo St. Legere.... při lezení sem si potom připadal jako v Juře. To zas bylo dírkama. Mínusem je výška, ale díky převislosti tu nateče i tak. Samozřejmě, Ceuse ani Siurana to není, ale je to super než cokoliv u nás nebo na Slovensku. To jest můj názor, který měnit jen tak nehodlám, na to jsme měl první dojem příliš silný.

(Silvio si dává 7b na OS... prej bylo lehké :-D)

Oblast se nachází u vesničky Poios, nedaleko Redinha. Má celkem 12 sektorů, celkem průvodce uvádí 162 cest. Nutno podotknout, že se zdaleka nejedná o konečný počet cest. Portugalská lezecká komunita je malá a cesty vznikají pomalu. Zejména východně orientovaná strana nabízí obrovský potenciál cest, které si na svůj vznik budou muset ještě nějaký ten rok počkat.

(tady jsem si připomněl cesty z Ceuse, ty kousek napravo od Cascade)

Závěr? Zavedu hvězdičkový systém, jedna až pět hvězdiček. Pět dám akorát Siuraně :-P, možná někdy Red Rocks, jestli se tam dokopu. Nulu tradičně Krasu (považujte za skutečně neobjektivní), tři Predhorie, Prečínu, čtyři Lidečku (holt neobjektivní patriot valašský)... Takže Vale de Poios 4*

(Silvio - místní lezecká generalita. V průvodci je na mnoha fotkách)

Plusy:
  • málo lezců, v Portugalsku lezení není tak populární
  • blízko od parkoviště, pohodlné spaní ve svobodomyslném a přátelském Portugalsku
  • velmi kvalitně zpracovaný knižní průvodce za rozumnou cenu (15€). Je v něm celé to vápencové uskupení v okolí Coimbry, včetně info, jak se tam dostat busem atd.
Mínusy
  • výška - nepřesahuje 20m
  • horko (v zimě zas plus, takže spekulativní)
  • u bivaku není voda a ani nevím, kde by na okolí byla
  • můj soukromý problém - jsou tam nýty, které nemusím (nedá se pytlit :-D)
Tak, a ještě pro dokreslení a případné následovníky ... kde že to je!

sobota 3. října 2009

Valongo - první lezení v Portugalsku s lanem

Valongo je oblast těsně u Porta. Jedná se tedy o ukázkovou městskou oblast, což v sobě skýtá řadu výhod i nevýhod. Leze se na granitu, který zde vytvořil poměrně zajímavé chyty, včetně hodin madel a obecně chytů, které se na podobném materiálu nijak zvlášť často nevidí.


Obtížnost cest je různá. Od velmi lehkých, až po 7b+ v sektoru Amarella, který je pro mě zvláštní hlavně tím, že moc nechápu, jak se k němu má správně chodit. My jsme brodili. Teď to šlo, bylo přes 30°C, ale jak to budu dělat v zimě kdy tam konečně bude tření, to opravdu netuším. Leze se na několika sektorech, které jsou rozprostřeny na několika kilometrech čtverečních. A ještě doplním, lezení není tak hnusné, jak by se na první pohled z fotky mohlo zdát. Nicméně, Lavadores je stejně lepší!
Nejedná se o lezení, za kterým by se hodilo cestovat tisíce kilometrů, ale na vyblbnutí po škole, práci nebo jen když se nechce cestovat moc daleko to určitě stačí. Ostatně, ty lepší oblasti jsou spíš až v okolí Coimbry, tam bych měl jet zítra, pokud teda všechno dobře dopadne. Ještě doplním, že skutečně hnusnou kulisu jinak místy pěkného okolí dokresluje požářiště lesa (v Portugalsku nic neobvyklého) a taky lom s obrovskou haldou. O tom, že Portugalci moc často odpadkové koše nehledají jsem se už myslím zmínil v minulosti, takže i ty odpadky připomínají spíš Matiční ... Mimochodem, oblast je známa těžbou zlata už od římských dob

Průvodce pro Portugalsko obecně neexistuje, nebo momentálně není. Bohužel, Portugalci nic kromě fotbalu, motorismu a surfování neznají.

čtvrtek 1. října 2009

Liga mistrů - Porto vs. Atletico Madrid, aneb jak sem šel na fotbal podruhé...


Začnu tedy tím, že na podruhé už jsem na fotbal vlezl, a tak moje druhá návštěva neskončila u bran Estadia de Dragao jako minule. Upřímně, zatím jsem byl na fotbále jen u nás v Lipové, ve Slavičíně jsem nikdy nebyl. Tentokrát mě teda čekalo něco jiného. Liga mistrů a to ještě v Portu. Lístky jsme nakonec sehnali za "pouhých" 18€ s tím, že jsme nakonec zvolili raději místo nahoře, než dole a za brankou.


Ceny za fotbal v Portu jsou samostatnou kapitolou. Jsou velmi vysoké v poměru k ostatním cenám. V ČR se docela obecně ví, že Portugalsko bylo první zemí, kterou ČR předběhla ze starých členů EU z pohledu HDP. Já jen nastíním, že onu převahu ČR tady v praxi moc nevidím a kolikrát si myslím, že HDP Portugalska musí být minimálně dvojnásobné. No, snad je to tím, že jsem se pořádně nedostal za hranice Porta, které spolu s Lisabonem určitě tvoří většinu HDP Portugalska. Tak tedy, pokud nejste členem Socio (což je ve městě odhadem každý kdo ví, kde je stadion), tak zaplatíte minimálně 30€ za ligu, 40€ potom za utkání v základní skupině Ligy mistrů. My tedy vysolili 18€.

Stadion v Portu je nádhera, 50 000 lidí uvnitř utvoří na každý zápas domácího týmu super atmosféru, fotbal strašně prožívají. Ono, my jsme dostali Socio kartičku od jednoho z profesorů na škole a myslím, že ve škole tuhle kartičku vlastní hooodně z akademiků.

Samotné utkání? Hned na úvod mě nasrali tím, že mi zakázali vzít foťák... tak jsme ho musel odevzdat. Holt, ostatní to vědí, tak ho schovají. Co bych ovšem mohl vyfotit na takovém utkání z podstřechy stadionu? Chjo, hlavně že hulit se tam může... První podstatná okamžik byl kolaps jednoho z diváků, který byl následně odvezen, potom vystřídání golmana Madridu, který 2x poskočil a už ho nesli. V první půli jsem si připadal jako na dětské trampolíně, kde děti legračně padají, takové divadýlko, těch teatrálních pádů bylo příliš :-D. Když už jsem se začal bát, že na velkém fotbale neuvidím gól, tak se stal malý zázrak a Porto dokopalo poskakující balón za čárů ... tak si na stadioně zařvali, no :) Druhý jsem neviděl, jelikož mi výhled zhatila jedna z fanynek, která neskutečně intenzivně mávala svou šálou, takže druhý jsem neviděl... Pak bylo rozhodnuto, kluci to doklusali, občas si čutli na půlce a já mohl odejít s pocitem, že pětikilo je v prdeli, ale že jsme viděl krásný stadion a podstatnou část portugalské kultury.

neděle 27. září 2009

Jak jsme šli na fotbal....


Porto vs. Sporting Lisabon :-D

Portugalsko je fotbalem velmi zatížená země. On už Salazar jen proto, aby si dělnickou třídu uklidnil a měl od ní jednoduše řečeno pokoj přišel na to, že když jim dá fotbal, pivo, víno, jídlo a bydlení má od dělnické třídy, tudíž naprosté většiny obyvatel země klid...

Plán navštívit nějaký ten zápas jsme měl i přesto, že na fotbal ve Slavičíně nepáchnu ani omylem. Maximálně tak do Lipové, kde se rád podívám na vysloveně amatérský fotbal, kde si člověk i nějakou tu srandu užije. Tentokrát to ale bylo přeci jen Porto a k tomu Sporting Lisabon...

Cena lístku měla být 15€, kterou jsem byl ochotný akceptovat i s vědomím, že možná ani míč neuvidím z té dálky. Zrušili jsme tedy plány na víkendový výšlap s vidinou hodnotného sportovního zážitku a vyrazili na konečnou všech linek metra: Estadio de Dragao. Vylezli jsme před monstrózní novodobou dominantu Porta ejhle, lístky za 15€ už nebyli a prej ani nejsou, že ono je to jen pro nějaké členy nějakého spolku s podmínkou takovou, že musí mít trvalý pobyt v Portu :-) Takže se na nás vrhli všichni překupníci co kolem stáli a začli nám nabízet lístky a bylo až s podivem, jak všichni uměli najednou anglicky. Lístky za 30€ nám nabízeli za 25€ ... a to ať si strčí pánové někam. Tyhle peníze za to, abych se mohl podívat na bandu nagelovaných simulantů jak se válí po trávníku tím víc a teatrálněji, jak se blíží velkému vápno, tak tohle odmítám, za třetinové peníze letíme na Kanáry za stejné můžu jet do Lisabonu nebo se podívat do populárního Algarve. Obešli jsme teda stadion, podívali se kolem, našli místo odkud byla velkou dírou vidět přibližně polovina stadionu (ano, tady budu pravidelně chodívat gratis, tak jako se ostatně chodí u nás ve Slavičíně). Pro tentokrát jsme se rozhodli vykašlat se na čekání (několikahodinové) na zídce s tím, že vidíme půlku hřiště a dokonce i půlku jedné branky, ale příště - proč ne. Na Chelsa si tam postojím :)

Inu, tak skončila má první návštěva velkého fotbalu ...

P.S. výsledek nakonec 1:0 pro Porto... v televizi byl záznam. Porto dalo jednoho záhadného usmolence kdy se odrazil míč do branky od některého z hráčů - říkejme tomu třeba teč.

taky doufám, že sem nechodí moc fotbalových nadšenců aby tu po mě plivalo, že jak jsme jim to tady poplival jejich nádherný sport, ale jen se klidně vyjádřete! :)

úterý 22. září 2009

Lavadores - bouldering

Bez lezení by to nešlo...

Mimochodem, možná by aspoň stálo za to, někdy to zkusit. Oprostit se od věci milované, ale už někdy tak všední. Zkusit něco nového, třeba surfovat na vlnách ... něco, co doma na rybníku ve Slavičíně budu moc jen těžko dělat a na co už nikdy v životě nemusím mít ty správné podmínky. Vždyť lezení je tak nenáročné - šutry jsou téměř všude. Bohužel, stará láska nerezaví a tak jsme v Portu hned druhý den vyrazil do Valonga. Lezecké to oblasti nedaleko od Porta. Tam sem ale zapomněl foťák - teda, foťák jsem nechal na privátu. Tak tedy o Portské Stránské... (chudák šutry ve Valongu, takové přirovnání ale ten Zetor mi tam nějak nechyběl).

Začnu teda oblastí, kam se dá z Porta dostat MHD. Jedná se obrovské množství žulových balvanů roztroušených po plaži v části Vila Nova de Gaie zvané Lavadores. Ono je to vlastně pořád ještě Porto, aglomerace OPorta je obrovská. V knihách se uvádí, že Porto má cca 300tis obyvatel. Realita je ale někde úplně jinde. Město Porto, kde nelze pořádně rozlišit kde končí a začínají části jako Porto, Riberira, Vila Nova de Gaia, Valongo, Matoshinos ... tak tady v té aglomeraci žije hodně přes 1mega lidí.

Bouldering v Lavadores je velmi slušnou lezeckou nabídkou, která z mého úhlu pohledu daleko převyšuje možnosti lezení v místě mé domovské univerzitě - v Brně. Kras prostě nemusím! Balvany se táhnou v délce několika set metrů. Dopady jsou velmi luxusní - do jemného písku pláže. K tou šum oceánu, prostě nádhera! K oblasti pravdě podobně neexistuje žádný průvodce. Každý lezec si musí kameny projít a vyhlédnout, co ho zajímá. Leze se po oblinách, krystalech které ač už malé nebo větší vystupují z mateční horniny zdejší žuly. Kuriozitou může být to, že ne vždy si zalezete ten boulder, který máte v plánu - přiliv někdy rozhodne holt za Vás.


Lavadores je velmi pěkné lezení. Nicméně, pokud by někdo chtěl vážit z ČR cestu dlouhou přes 3000km do Porta, rozhodně bych mu návštěvu rozmluvil. Pokud se člověk někdy octne v tomto konci světa (středověkého doopravdy), může zde strávit několik velmi krásných dnů. Praktické informace, aneb další s čím je počítat je to, že písek se lepí na lezky = kobereček pořeší mnohé. V Portugalsku je většinou teplo, a teplo se s třením na žule zrovna moc nekamarádí....

neděle 20. září 2009

Porto - začátek půlroku v Portu ...

Ve čtvrtek to začalo. Po půl roce chystání, příprav a nakonec potom snad i nechuti odjet jsme byl časem dotlačen s Evčou sednout do létajícího dobytčáku a nechat se odnést na samotný konec Evropy. Po noci na Hahnu jsem v 8 ráno vystoupil v místě, které se má stát na půl roku mojím domovem...
Bydlíme na Rua de Cabral (na čabrálu). Ulici kousek od centra, nedaleko Placa de Republica u centra zdejšího MHD Trindade... Ubytování je za 150€. Cena je slušná, ale je to strašně malý kamrlík, kde pořádně ani není kam odložit věci. Nicméně jsem tu sotva 3 dny a už jsme si pomalu zvykl, tak snad to časem půjde.


Zatím na mě Portugalsko místy působí jako ghetto nepřizpůsobivých občanů u nás. Zejména jejich schopnost najít místo pro sušení prádla a obecně nízká schopnost zacházení s odpadky, o hledání odpadkových košů nemluvě...

Dojmy jsou zatím příliš čerstvé. Já zatím pevně věřím, že mi začíná nejlepší půlrok života, na který si ještě v důchodu rád vzpomenu. Každopádně, zatím je příliš brzo na takové soudy, ale je tu prostě krásně ačkoliv daleko...

Zítra jdeme poprvé do školy, takže začne ten správný hukot :)

pondělí 31. srpna 2009

65000mm

Dneska zas přidám něco do soudku o zapomenutých a ne příliš často lezených cestách. Přibližně před 14 dny jsem po roce vyrazil na Súľov. Prečín, Predhorie a Sokolie až tak odtáhly od dřív milovaného Sůľova. Na Sůľov sem vyrazil s Janinou a její přání bylo zkusit něco dlouhého. Vzhledem k tomu, že cesty jako Venušino čaro nebo Rapsodia v modrom sem lezl už několikrát, pokusil jsem se prubnout cestu, o které jsem věděl jenom to, že exustuje a kde se přibližně nachází. Tak teda 65000mm. Cesta vede na Chrám, měří něco kolem 70m, leze se na 3 délky, klasa je prej 7-. Lezení je to docela pěkné, po 30m délce, kde se leze zprvu po hraně, potom se pokračuje v mírném traverzu doleva přes obrovské, vodou vymleté žlaby. Délka číslo dvě je potom veskrze hnusná, lehká, ale poslední, třetí délka v plotně stojí za to. K tomu když přičteme překrásné výhledy, máme několik pěkných hodin :) Slanění je potom naopak úplně nahovno. Dostat se doprava ke štandu je tragedie, další slaněni křovím taky pěkně nasere a poslední lehce pocuchá nervy v tom ohledu, jestli lano dosáhlo až dolů. Jářku, dosáhlo. Jinak bych tu už nebyl :)


Ještě bych chtěl zmínit něco málo o nové SK oblasti. Jedná se o další sektor na Predhorie, když se projde dál za novým Kopytem směrem na Sokolie. Sektor je určitě nadějný a má před sebou budoucnost. Je na něm plno lehkých, dlouhých cest kolem 30m. Obtížnost cest je kolem 5-6, nejtěžší bude na pomezí 6+, možná 7-. Sektor by měl nést název K60. Cest tam bude kolem 10, ale díky metrům lezení si tam člověk zaleze na celý den. Zatím je skála lámavá, špinavá, ale snad se to po pár deštích zlepší. Já si tam jeden den pěkně zalezl. Dlužno taky říct, že ve spojení Broznové, Podkovy, Kopyta a nově i K60 tu vznikla oblast vhodná pro lenochy kterým se nechce do kopce (Sokolie, Zlatá), nebo snad pro ty, kterým do potomci zatím neumožní.


čtvrtek 13. srpna 2009

Kopyto

Kopyto je fungl nová oblast v okolí Považské Bystrice. Je to jeden ze sektorů Predhorie. Ačkoliv se jedná o na pohled velmi malý sektor, určitě bych jej nezatracoval. Ostatně, Predhorie, pokud nebudeme počítat zlatou nabízí poměrně málo cest a to na Bronzové, která je super, zastíněná, pěkně odjištěná a v pravé části i vysoká tu máme už jenom Podkovu, která je taky zastíněná, ale její nevýhodou je bohužel to, že tamější vápenec je celkové něpříjemný a ačkoliv se na něm defacto neleze, tak velmi kluzký. Bohužel!

Kopyto je k těmto sektorům velmi zajímavou alternativou. Lezení je velmi podobné Zlaté s tím, že tady se jedná o veliký převis, paradní chyty a absolutně neoklouzaný vápenec typu Zlatá. Ne žádné krasovské kluziště, kde mohou být i nové cesty jako třeba nad Propadáním v Rudici záhadně kluzké, i když se leze snad druhý přelez.

Mohu oblast jen doporučit. Bohužel poněkud divná asi bude klasifikace (DKUIAA). Zatím jsem zkoušel jenom lehčí směry, ale i těch je tu dost, ve spojení s Broznovou i na celý den. Super varianta pro rodiny, protože se tam člověk dostane i s kočárkem. Tak tedy,vzhůru na Predhorie.

(Ferkovi Piačkovi děkuji za seznam cest, a udělanou práci. Skálu jsem viděl už dávno, ale nikdy mě nenapadlo, že by v tak zarosténém nepříjemném kvaku mohly vzniknout tak pěkné cesty. Kluci se asi pěkně nadřeli!)

Přístup: Skála se nachází pod levou částí Podkovy, hned u cesty kudy vede zelená značka směrem od Predhorie. Výška skal - až 20m.



ľavý pilier 5
pilier a kút 5+
Tatranská magistrála 5+
reve do paplóna 7+/8-
legenda 7+
vzor 7+
projekt kalorická bomba ?
posledná šanca 7
Gudrum 6
Harry montér 7
kniha ôdržbára 8
rampa 5
križovatka 6-


pátek 24. července 2009

Predhorie - Papilio

Ani vlastně nevím proč jsem se v nejparnějších dnech octnul na Predhorie, které je sice super, ale tak možná v zimě při sluníčku. Dneska jsem s Marou a Zuzkou zustal dole na Bronzové, kde jsem neměl v plánu snad nikdy už jít, ale kvuli horku se lezeni dole jevilo jako jediná možnost. Pří pohledu do průvodce mě opravdu nenapadalo nic, co bych mohl lézt. Na co mám jsem vylezl, na co nemám, nevylezu nebo už mám zapytleno.

Nakonec jsme zvolili cestu Papilio. Klasa 7. Na cestu jsem se dival už několikrát, jenže borhák je tak vysoko. Fraškou bylo nakonec cvakani prvniho klackem. Tak jsem aspon Maru se Zuzkou pobavil

Cesta je to neskutečně pěkná. Paráda, nádhera! Jednoznačně nejpěknější cesta na Bronzové. Super 25m lezení, není tam žádná škaredá pasáž, prostě super! Jako pochvalu cestě můžem říct i to, že Kostková ji lezla 2x (na druhém) a chtěl i po třetí. To jsme se jí ale začli smát, tak nakonec couvla.

Tak teda - doporučení pro všechny. Nějak sem zkoušel v tomhle sekroru všechno a tohle je nejpěknější.



středa 22. července 2009

Jelenec

Paráda, super, nádhera. Tohle jediné mě napadá po dvou dnech lezení v téhle oblasti kousek od Bánské Bystrice. Jelenec je velmi mláda oblast. Začalo se tam lozit kolem roku 2002. Nicméně dnes se jedná o poměrně velkou oblast s více než 100 cest, ale co je hlavní, velké množství cest je naprosto parádní! Dneska mě mrzí, že jsem touhle oblastí tak opovrhoval, pokaždé když jsem měl možnost, raději sem volil Semmering, který je jen o kousek dál. Teď ale budu uvažovat jinak, Jelenec mě dostal!


Oblast se nachází necelých 20km za Bánskou Bystricí směrem na Donovaly, přesně na rozhraní Nízkých Tater a Velké Fatry. Lezení samotné je potom na prvním kopci Velké Fatry. Oblast se hledá vcelku jednoduše. Těsně za mostem je po pravé straně ve směru od BB velká skála, na ní pomník. Pod pomníkem se parkuje, v případě nejistoty - kousek od památníku je přehrada s malou historickou elektrárnou. Přístup ke skalám je potom cca 200m dolů po silnici směrem na BB, kde po pravé straně najdeme žebřík, po kterém vyjdeme prvních 20m do nejprudšího kopce, potom pokračujem po pěšině. Od cesty je to opravdu kousek.

Dneska se leze ve dvou sektrorech. My jsme naprosto trapně lezli téměř oba dva dny jenom v jednom z nich, o druhém jsme nevěděli :-D. Ale i ten byl super. Skála je převislá, chce to lézt aspoň těch 7, ale i s 6-tkama se tam dá pár dní zabavit. Budiž důkazem to, že pro Janinu to bylo první vápno v životě a do té doby lezla cca 4x po dvou cestách na Lidečku a v okolí (sice se jedná o talent, protože cesty kolem 7 tam byla schopná poskákat už i teď). V oblasti je taky několik velmi těžkých cest v jeskyni, kde se nachází bivak. Potěší taky 2 prameny pitné vody přímo u skal, takže pokud člověk jde do bivaku, nemusí sebou tahat vodu na vaření apod. Vykoupat by se potom mělo teoreticky dát v přehradě těsně u pomníku. Voda prej ale bude pěkně studená, no snad příště zkusím. Tentokrát byla zima jen když člověk kolem procházel.

Na nejtěžší projekt je vypsaná odměna 300€ (podmínkou je video). Druhý sektor je od prvního oddělený pásem, kde skály nejsou. Proto jsem to tam zapíchl a dál nešel, no - eror! Povzbuzením do budoucna potom určitě může být to, že pás skal pokračuje ještě velmi daleko za sektor číslo 2. Tam se zatím neleze, ale jedná se o tom s ochránci. Pokud by tohle prošlo, nevím o lepší oblasti v širokém okolí.

Opravdu netuším, co oblasti vytknout. Snad jen to, že ji nemám hned u baráku a cesta do Bánské Bystrice se docela vleče. Nejedná se tu o kilometry, ale o "odstrčenost" regionu. Těch 150km tam docela trvá. Cestou zpět jsme jeli na Ružoberok, cestou se stavili ve Vlkolínci, to jen pro kultůru. Ale takových míst k návštěvě, přestože se tu jedná o UNESCO památku je v okolí nesčetně!

No, a náš benjamínek, cykliska, westernistka a teď i začínající lezkyně to viděla takhle:

Můžu jen potvrdit Markovy slova. Jelenec je opravdu nádherné místo kde stojí za to se podívat. Jelikož to bylo moje první vápno nemůžu srovnávat ale oproti písku 100 a jedna:), žádné sedřené prsty a dokonce sem si ani neodřela kolena, tak nvm ci je to tim vapnem nebo jestli se zlepšují mé lezecké dovednosti:). Jinak s těma sedmičkama to nebylo skákání ale spíše houpání:(,ale možná to časem napravíme s tím mým talentem:). Cesty jsou tu opravdu různorodé a každý si tu příjde na své: od začátečníka který se vyřádí na čtyřkách a pětkách, tak pro opravdové borce co si můžou střihnout desítky a výš... Další výhoda těchto skal je, že zde nesvítí sluníčko. Takže i v létě je zde příjemně. Jediná nevýhoda je, že se zde prý běžně vyskytují medvědi, tak nvm my jsme žádného méďu nepotkali a to nám místní tvrdili, že jim chodí i do vesnice. Celkově to byl superní výlet a doufám že tam ještě někdy něco vylezu:). Dokonce sem se rozhodla si po tomto výletu koupit aspoň něco na lezení a trošku se tomu věnovat. I když si asi budu muset přebarvit vlasy, protože s blondýnky na skále si každý utahuje! Že Marku?!:)


































sobota 28. února 2009

Dánsko

Lezce upozorňuji, že to tu bude "zas jeden příběh bez lezení", ale už je to tak. Každopádně, po plánovaném severu Španělska (letím v březnu 2009) se už hodlám naplno vrátit k lezení na jihu a poznávání lezeckých oblastí. Přeci jenom - chtěl jsem se podívat tam, kam bych se jinak s lezením nikdy nepodíval. A čas je třeba využít, možná nám přicházející krize na několik let tento krásný a nyní i levný koníček utne. Mimochodem, v Dánsku je taky lezení - nechce se mnou někdo podniknout tento lezecky neskutečně exotický výlet v budoucnu? :)

V Dánsku jsem únorový víkend 2009 nebyl poprvé, ale přesto od mé poslední návštěvy uběhlo dlouhých, téměř 13 let a od první dokonce 17 let. Už dlouho jsem při svých toulkách Evropou přemýšlel, že bych si moc rád spojil ten krásný obraz z dětství, který často postrádal spojitost do plnohodnotného zážitku. I když, Legoland nebo Tivoly jsou v dětských očích naprosto nenahraditelné a jezdící vláčky mi z paměti těžko vyžere i sebesilnější Alzheimer. Po krátkém telefonátu se strejdou a tetou jsem s nadšením zakoupil letenky. 

(Hillerød - Frederiksborg)

Všechno začalo v Praze na letišti, kde jsme se s krachující společností SkyEurope vypravili směr Kodaň. Po asi hodinovém letu jsme přistáli v Kodani, kde už nás čekal strýc. Při průjezdu Kodaní jsem byl až sám překvapený, jak dobře jsem si všechna ta hlavní místa vybavoval, snad i příjezd k domu tety a strýce bych po těch letech trefil.

(Hillerød - Frederiksborg)

Naše rodina žije v městečku Hillerod (se škrtlým "o" :) ). Je to velmi pěkné městečko kousek od Kodaně. Město je známé svým zámkem a okolními zahradami. Zámek byl, nebo snad i je korunovačním místem dánských králů. Uvnitř jsme na doporučení strejdy nebyli. Prej jenom obrazy, všude tma ... jednou dokonce dostali k prohlídce i baterky, to aby ty obrazy v té tmě líp viděli.
(Helsingør - Kronborg)

Kousek od Hillerodu, který se na 3 noci stal naším domovem je velkých zajímavostí víc. My jeden den navštívili Helsingor (taky tam to "ó" škrtli). Tamější zámek proslavil jen a jedině William Shakespeare a ne Hamlet. On vlastně Hamlet na tom zámku nikdy nežil, co nežil - on snad ani nikdy neexistoval. To jen William při konzumaci drog umístil velmože jedné dávné dánské legendy odehrávající se v Jutsku právě na tento zámek. Ale jak nástěnná tabule praví: "místní občané mu za to děkují". V rámci zámku jsou také katakomby (vězení), kde spí Holger Danske - viking, který se probudí a pomůže Dánsku až mu bude skutečně nejhůř tak, jak by asi nám měli pomoci Blaničtí rytíři. Co ale opravdu nedoporučuji minout je muzeum lodí a jejich historii. Modely jsou úžasné a nám suchozemcům krásně ukáží historii a vývoj druhu dopravy, kterou radikálně změnil jeden Čech svým lodním šroubem (sem "vyčučel" z modelů). Každopádně, jestli budu mít možnost ještě jednou se do Dánska vrátit, určitě bych přímo sem zamířil - muzeum si ještě jednou musím projít.

(Kodaň - Amalienborg)

Kodaň - jedna ze světových metropolí, obrovitánský přístav. Téměř 1,3 milionu obyvatel, což je při 5,5 milionech žijících v celém Dánsku skutečně velký podíl. Město je to zajímavé, za navštívení stojí určitě královský palác Amalienborg, mořská pana (fakt malá). Mně se zatím pokaždé nejvíc líbil Nyhavn - starý přístav. Tentokrát, mimo sezonu byl daleko pěknější než v létě, kdy okolí zaplní stoly hospůdek, ale teď skutečně měl své kouzlo. V jednom z domů žil po 20 let Hans Christian Andersen...

(Kodaň - Nyhavn)

Za tak krátkou dobu, vlastně jenom prodloužený víkend se toho víc stihnout nedá. Já si ale přesto utvrdil svůj dětský obrázek, že se jedná o pro život jednu z nejsympatičtějších zemích a že kdybych byl postaven před 40 lety do podobné situace jako strejda s tetou a měl tu odvahu, asi bych s informacemi které teď mám volil stejnou zemi. A to i přesto, že jsem horolezec a Dánsko je placka!

Několik málo špeků:
  • s trochou nadsázky všechno stojí přibližně jako u nás - akorát na konci není Kč ale DKK :)
  • pokud někdo tvrdí, že nezná nic Dánského krom Andersena, asi kecá. Každý musel vidět na vlaku kontejner Maersk, nebo zaslechnout jméno režiséra Lars von Triera. Takový Niels Bohr a jeho model atomu už tak známý být nemusí.
  • Dánsko vlastně není malé. Patří jim Grónsko a Faerské ostrovy. Inu, že by jeden z největších států Evropy? :)
  • jeden z nejbohatších států Evropy a světa (HDP)
  • víte odkud pochází Bluetooth? pche, já už ano! - jeden král Dánska - Harald Modrozubý, vladař v dávné minulosti byl vyhlášeným "spojovatelem"... a i ten bluetooth spojuje. 
  • historická spojitost s ČR je malá. Snad jen dánská královna Dagmar byla dcerou Přemysla Otakara I., jinak se Češi s Dánama v minulosti moc nepotkávali.


Mapa našeho výletu:

čtvrtek 5. února 2009

Ireland rally 2009

Poslední dobou se to tu začíná hemžit články, které jsou nahony vzdáleny lezení. Tentokrát jsem zamířil na rally, jeden z mých dalších koníčků, kterých mimochodem kromě lezení zas tolik není. Po zhlédnutí WRC v Německu v letech 2006 a 2007 jsem maličko zatoužil podívat se ještě i někam jinam. Loni nám Ryanair zrušil zaplacené letenky do Španělska, tak jsem letos velmi zatoužil ještě jednou naposledy se rozloučit s WRCama. Hlavně díky ceně letenek, které se podařilo sehnat za 320kč jsme nakonec zvolili neoblíbenou Irskou rally. A asi nebude na škodu když hned na úvod řeknu, že se po návštěvě Irska kloním spíše k návštěvě San Rema, než Katalánska. To jen k tomu, jaký je současný stav WRC.

Irská rally nemá mezi jezdci nejlepší pověst. Prej pořád déšť, tratě "pod úrovní terénu", potoky bahna... No, pro nás rozhodovala hlavně cena letenky - a ta byla bezkonkurenční. Auto jsme zamluvili za velmi slušných 69€ na tři dny. Tak proč ne...


Značný problém byla velikost příručního zavazadla. Ono to totiž bylo tak, že ve snaze ušetřit jsme zvolili cestu jen s malým příručním zavazadlem. Super, akorát problém byl v tom, že zavazadlo bylo totálně plné už když jsme do něj nacpali spacák :) Ale jak Ryanair tvrdí "strictly one item...". Nakonec všechno klaplo, my se dostali přes Londýn do Dublinu a v půjčovně nás ještě potěšili tím, že nám mladá slečna dala auto o den dřív za stejnou cenu jen díky tomu, aby kvůli nám nemusela ráno vstávat... :) Slečno - díky! :)


Auto jsme dostali takové, řekněme studentské. Kia Rio, automat ... já poprvé na opačné straně silnice a na zvyknutí si na tohle jsme měl možná tak 200m na parkovišti, které končilo chaotickou 4-proudovkou k dálnici. Cesta do Sliga měla cca 220km což na uzoučkých silnicích v Irsku znamená docela dlouhý čas přesunu. Volíme RZ 2 a divácké místo označené 5-ti hvězdičkami... Prší - a to fakt moc. Zmokám ještě než vylezu z auta, moje goráčovka Millet, se kterou jsem spokojeně lozil po ledech, zmokal celé dny ... tady nezvládá. Vítr fouká s takovou sílou, že mi voda teče mezi kapucí a obličejem. Příchod ráno na RZ je ještě dobrý - to spíš návraty z RZ bývají pokaždé s hromadou bláta. Člověk musí pokaždé hooodně přemýšlet kam stoupnout, aby se z bláta vůbec vytáhl. O tom, že někdy zajede hlubokou pod kolena - s tím už se prostě musí v Irsku počítat. Co nás úplně zklamalo byl úsek trati. Jestli mělo tohle 5hvězd, tak jak potom můžou vypadat ty 2-3 hvězdičková místa... Jediné co místu nelze vytknout je brod. Upřímně, nikdy jsem na asfaltové soutěži brod neviděl. Ale v Irsku pršelo skutečně moc a lokální povodně to jen potvrdily. Po 20- ti autech se přidáváme ke skupinkám, které chtějí ještě stihnout servis ve Sligu. V pátek už stíháme jenom jednu další RZ, kde jsme zvolili nedivácké místo, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. V plánu jsme měli ještě dvě noční RZ, bohužel lokální povodně a následné zrušení dvou RZ zhatilo naše plány.

V sobotu se necháváme zavřít na RZ. Volíme pěknou, cca 110° zatáčku, k ní dlouhý příjezd ... málo lidí, super místo. Po otevření RZ valíme na výlet k moři, holt - v sobotu toho víc stihnout nešlo. Celý den prší, pokaždé přidá, když se přiblíží start RZ a leje nejvíc zrovna když jede Loeb, déšť ustává tak možna na Rautembacha. Stojíme ve vodě, sice je tam ještě tráva, ale když na ni člověk stoupne, rázem je v 3cm vody a bahna.

Neděle nás děsí už od prvního pohledu do map a harmonogramu. Každý úsek jenom jednou a dopolední sekce je velmi vzdálená od sekce odpolední. Večer si ještě RZ projíždíme, usínáme. Charakter je velmi odlišný od prvních dvou dnů, trať vede po náhorní planině, kolem vodopádů ... okolí je prostě úžasné. Jsme maličko v šoku - neprší. Déšť vystřídal nehorázně silný vítr a tak vzpomínáme na krásnou sobotu, kdy jenom pršelo a nefoukalo... Louky jsou nažité vodou, všude to čvachtá ... ale zas je to mooc pěkný úsek. Přejezd se nám velmi zkomplikuje tím, že Irové pravidelně zas.rou celou příjezdovku. Prostě parkují spíš jako někde na jihu. Nemáme slov. Stojíme v zácpě dobrou hodinku a na další RZ tak stíháme s odřenýma ušima jen start RZ, který má vynikající možnost přístupu.


Odpoledne se ještě jedeme podívat na útesy k moři. Je krásně, svítí sluníčko a místy fouká jenom moc (většinou foukalo totiž hrozně moc). Omrkneme dle tabulky nejvyšší útesy Evropy, zajedeme se podívat až na konec dlouhého poloostrova, který v našich představách skutečně splňuje představy o konci světa. Potom následuje už jenom dlouhý přesun směrem k Dublinu. Je to sice jenom 270km, ale na jejich silničkách - nic moc! Následuje noc na letišti, přesun na Frankfurt Hahn, kde jsme nadšeni tím, že je tam všechno jenom 2x dražší než u nás a ne 4x jako v Irsku. Poslední podráždění nám způsobí němčouři, kteří se rozhodli striktně kontrolovat velikost a váhu zavazadel. Nakonec jsme po přeskládání (rozuměj ještě jedny kalhoty na nohy, peněženka do kapsy, GPS do bundy) ... šířkou 20cm proklouzli... A hurá směr Slavičín... :)

Závěrem:
  • vynikající pořadatelé, korektní, slušní ... 1000x lepší než u nás! Inteligentně vypáskované. Pořadatelé se nepovyšovali, vysloveně nebuzerovali, dalo se s nimi domluvit. Nebýt návštěvy stopky na úplně poslední RZ v neděli, nedokázal bych jim jako divák vytknout vůbec nic.
  • velmi špatná infrastruktura v centru soutěže, úplná tragédie. Neexistence dálnice, úzké silnice, zácpy.
  • počasí ... je prostě takové, jaké je - bohužel.
  • ceny v Irsku obecně (necestuji tak málo, abych se nevyznal, ale tohle bylo vážně příliš)
  • velmi milí lidé - zatím asi nejpřátelštější země, kde jsem kdy byl
  • ukáznění diváci ... bordel dělali jenom ti, co posléze začali mezi sebou mluvit polsky
  • cena autopůjčovny, letenek je super!
  • velmi pěkné prostředí RZ

Marek