Manínská renesance

Manín byla oblast, kam jsme poprvé zamířil z "rodného" Lidečka a kde jsem poprvé okusil lezení na vápenci. Můj vztah k oblasti se potom všemožně vyvíjel od tolerované až po nenáviděnou. Poslední dobou však naprostá většina lezení s Jančou směřuje právě do této oblasti. Proč ta změna?

Zamířil jsem na Verdon. Léta jsme se mu vyhýbal. Při pohledu do průvodce jsem byl vzápětí odrazen tím, že sektory jsou asi velmi podivně odjištěny. Nevím, kdy přesně byly přejištěny, ale faktem je, že v současné době některé sektory Manína nabízí dost možná nejlepší lezení v celém Pováží. A to si troufám napsat i s tím, že do porovnání zapojuji moje veleoblíbené Predhorie.

Pohled na Velký Manín ze Stráže

Pro ty, kteří  by měli zájem do oblasti vyrazit jenom ve stručnosti. Pokud hledáte lezení do 7-, tak skutečně skvělé je polezení na Dieravé. Sektor je přibližně 25m vysoký. Čím je spefický jsou chyty. Podobné jsou v okolí jen velmi těžko k nalezení. Skála je propojena dlouho horizontální jeskyní, na které vybíhá celá řada puklin, které konči velmi oblíbenými chyty. Na sektoru snad nelze vybrat špatnou cestu, snad až na Kalvádos, kde pokud si nevezmete něco na dojištění, budete mít docela nepříjemný lezecký zážitek (nemusí se týkat všech).

Další oblastí, která asi nenadchne tak, jako Dierava je verdonský múr. Tady je několik cest, od velmi lehkých po těžší. Doporučil bych Povex (7-/7), nebo třeba novou cestu K50 (5+), kterou najdete vlevo od Echa. Kromě těchto cest jsou tu i lehčí, které taky neurazí.

Povex 7-/7

Dalším sektorem, který bych rád představil je Biela stena. Tady jde už docela do tuhého. Klasa končí na 8a, ale najde se tu i několik lehčích cest. Já mám zálusk na Pílu, do které jsem se pořád ještě nenaštípal.

Upřímně, zatím jsem nic nezkoušel na Vlně, Baroku, nebo Stratených. Zato na Manínské stráži se nám moc zalíbilo. Klasifikace je o poznání tvrdší, než je tomu třeba na Dieravé. V 5+ nebo 6 tu může nastat občas vážný problém. Nicméně lezení je super. Namátkově bych doporučil Starou cestu, která je mimořádně pěkná. Z dalších nejde vyloženě vybrat, žádná neurazí.

Janča dolézá na Stráži

Cez Okno - Manínská stráž

Tak teda, budete - li mít někdy cestu, určitě doporučuji vyjít kopec nad Bazílií

(Foto: Michal Botek, David Sochora)

Brnčala

Stalo se pravidelností, nebo já bych tuto tradici pro nás s Janou zavedl, že koncem léta vyrážíme na Brnčálku. Tentokrát jsme vyrazili s velkým očekáváním, co všechno se změnilo s novým chatařem. Nutno říci, že na to, jak těžký začátek "chatarčenia" pan Petrík měl, chata funguje dobře. Detaily jako teplá voda ve sprše, nebo zmatek při rezervaci místa (z postele na poval) se dají pochopit a vyváží je poněkud levnější ceny jídel a samotného ubytka.

Panorama Belianských Tater z Kozí kopky (foceno mobilním telefonem)

Letos jsme se bohužel nedostali na nic jiného než Žeruchy. Počasí, přestože předpověď byla perfektní, se zvrtlo a tak nás každý den odpoledne do chaty vyprovodila bouřka a tak se staly Žeruchy dobrým utočištěm. S Janičkou jsem vylezli několik cest, které bych jen ve stručnosti představil poserům, jako jsem já. Sám si rád přečtu co nejvíc informací a postřehů na internetu předem.

Janča v dolezu na Kopce

Titul krásky výletu jsem udělili cestě Mereš-Puškáš. Cesta začíná na pilíři vlevo od ploten Korsvoldova tance či Čepelovy cesty. Po cirka 40m má štand z borháků. Poté cesta uhání pořád po pilíři. Odhadem 2-3 lanové délky, kdy člověk vytočí celých 60m lana. První možné zaváhání by mohlo nastat tam, kde se pilíř stane kolmým. Tam je třeba pokračovat po travnaté polici do severní stěny ke štandu z hrůzně vzhlížejících skob. Úsek nad štandem může vypadat na první pohled maličko zrádně, ale je to jen zdání. Na polici je třeba pokračovat do spárky odkud jde vidět druhý a poslední borhákový štand. Na ním se nachází nejtěžší délka, nově odjištěná v klíčovém kroku solidně vypadající skobou. Délka je klasifikována obtížností 5. V porovnání s Puškášem na Čiernom štitu je cesta výrazně lehčí. po přelezení délky jsem zažil jedinou chvilku, kdy jsem se bál. Po 10 letech mám pořád věc, které se bojím jako čert svěcené vody. Štandy. Tady moc pěkný buď udělat nešel, nebo šel udělat jinde, zbytečně jsem panikařil protože by držel .... a nebo je dělat neumím. Klidně je možná i poslední varianta. Naštěstí Jana přelezla. Po této délce zbývají už jen 3 lehké délky nahoru. Sestup je slaněním žlabem. Dlužno říci, že slanění je příjemné (pokud neprší - pak hrozí utopení).

Velmi pěkná je i Kniha. Cesta se většinou slaňuje po vylezení 3-tí délky. Osobně mi přišla v pohodě, jen ten tah lana na konci poslední délky .... :(

No, na třetí pokus nám vyšla Kozí kopka. Tento pidikvak o 5-ti délkách jsme zkoušeli už několikrát a pokaždé nás zahnalo počasí. Bohužel i tentokrát jsem k ní šli 1x jen tak a jak naši parťáci řekli, ani nemuseli domýšlet, kde že jsme.  Jak začaly přicházet černé mraky, mířili jsme ke Kopce. Kozí kopku jde jen doporučit začátečníkům. Snad jen malé doporučení - v druhé délce je třeba jít doleva. Přímo po pilíři mě to přišlo docela těžší, než uváděné III.

Kniha, Žeruchy

Po státnicích je rozlezenost tristní a necítím se na skálách, natož tak v horách. Časy se mění a tak i na mě došlo a budu se muset výrazně zamyslet, co jsou moje hlavní priority. Bohužel, teď už lezení nebudu moci dát na takové místo, jakému se těšilo doposud. Snad jen nezbývá než doufat v to, že jednou zas bude čas trénovat.