Puškášov pilier (V+)

Pro mě asi nejpěknější cesta, co jsem doposud v Tatrách lezl, proto nejde nepředstavit ji a snad i někomu tímto doporučit. Jedná se o cestu na Čierny štít ve Velké Zmrzlé dolině. Jištění je moderní Tatranské. Na štandech jsou borháky, jeden je dokonce v klíčovém kroku těsně pod prvním štandem, kde se uhýbá výrazně doleva. Potom je v cestě ještě celá řada různě chaoticky rozmístěných skob. Některé z nich mohou být zavádějící a poslat spíše špatným, než správným směrem. Tolik asi ke krátkému úvodu.

Výhled od Brnčály na Jastrabku, Čierny štít a Malou a Velkou Zmrzlou dolinu

Nejčastější přistup do Velké Zmrzlé doliny vede od Brnčály (lze taky od Teryny přes Baranie sedlo). Od chat jdou za plesem vidět vodopády ze Zmrzlé doliny a Měděné kotliny a právě tímto směrem, k těmto vodopádům se je třeba vydat. Bohužel pěšina k nim není úplně jednoznačná. První schod je zajištěn řetězy, které jsou ve velmi dobrém stavu. Následující úsek pod stěnu jde popsat jako velmi úmorné stoupání, občas cestou, občas suťoviskem. Pod Čiernym štítem je malý skalní práh (nad sněhovým polem), který se obchází zleva a pozor, pro ty co by potřebovali doplnit vodu je tu malý pramen. Čierny štít je velmi lehce rozpoznatelný. Stačí se podívat na fota v průvodcích a pak už z dáli budete vědět, který z těch velikánů je vašim cílem. 

z řetězů

Puškášov pilier: dříve klasifikován jako V, v novém průvodci IV. Nejsem, pravda, žádný znalec cest v Tatrách, ale tohle byla nejtěžší V co sem lezl. Takže lze čekat obtížnost minimálně V, ne-li V+. 

Puškášov pilier (V)

První délka je dlouhá, odhadem 50m. První třetina je v pohodě, potom přijde spárka, která se podle průvodce "rozširuje a zanika pod previsom". Ale je tam jediná, tak se trefuje dobře. Dalším znamením jsou skoby. Jde vidět, že na začátku této spáry se začaly bát celé generace a tak je tam hromada skob různého stáři. Na konci spáry (u vytouženého borháku) se traverzuje doleva ke štandu. 

Druhá délka jde od štandu přímo přes převis, pak plotnama mírně vlevo k " nápadnému odštípnutému bloku" ... autor tím chtěl říct hladkou, kolmou, asi 3m vysokou plotýnku. Jsou v ní dvě skoby, takže docela jde. Štand délky je na polici, takže na řadu přijde často svačina.

Třetí, poslední pořádná délka je ve smyslu, když nevíš, jdi vlevo. Obtíže brzy pominou, převis je po madlech,plotna taky. Třetí štand je v pravé části stěny, dlouho nejde vidět.

Poslední dvě délky jsou velmi lehké. Popsal bych je asi tak, že nejlehčí možnou cestou nahoru, někde udělat štand a dolézt na vrchol a bacha na lokry.

Sestup: moje největší trauma, umocněné nedávnou zkušeností na Volovce byla v tomto případě víc než přijemnou zkušeností. Hned na začátku, z druhé (severní) stěny začínají plotny, po kterých sledujíc mužiky dolů. Cesta se točí, občas přijde nějaký ten skalní práh, ale co je pozitivní - nikdy jsem neměl strach, že bych se mohl kutálet někam 200m do hlubin. Po 30minutách chůze je nutno sledovat místo, kde se bude cesta prudce točit doprava. Projdete kolem skalní věžky a potom se neleknout strmého komína dolů, kterým se jde po chytech. Komín je posledním problémem sestupu. 

Dolina Bilelej vody, vlevo dole Jastrabka, Žeruchy. V pozadí Belianky

Štáflovka

Tatry - pro generaci lezců postižených budováním socializmu vězení, nebo snad jediný dostupný ráj. Dnes místo, kde se jakoby zastavil lezecký čas. Předváleční pískaři hojně jezdili do Alp, jejich následovníci po válce už takové štěstí neměli a tak se pro ně Tatry staly jediným domovem. Mě popravdě nikdy hory nelákaly. Bolí mě kolena, bojim se, sem posera, panickou hrůzu mám ze sestupů či snad zvratů počasí. Jenže věci se mění. Přítelkyně, nadšená turistka po první zkušenosti na Preinerwandu lezení v kopcích podlehla a tak i já jsem konečně oprášil dvojčata, nakoupil friendy a jel šlapat s batohem pod stěnu. Volba na první poznání Tater padla na Štáflovku. Cestu, která vznikla v době, kdy někteří z mých prarodičů ještě ani nebyli na světě... Dnes superoblíbenou cestu, která má na Tatry punc bezpečné cesty díky štandům.

Cestu asi není třeba víc představovat. Přestože je o této doporučeníhodné cestě na internetu možné najít hromadu informací, rád bych přidal některé své postřehy. První byl asi k přístupu. Možná jsme jelita, ale ke stěně jsme došli úplně blbou cestou. Takže pro všechny - odbočka (nejde poznat) je před plesem, ne za plesem. Potom se snad podaří trefit pěšinku. Na rampu se přichází zprava. A pokud si budete myslet, že v okamžiku, kdy jste u ples jste za chvíli ve stěně, raději se uklidněte. Ještě tak hoďku budete hledat, bloudit a hlavně šlapat.

Z rampy je samotná Štáflovka velmi lehce najditelná. Borháky prvního štandu jsou nad vámi 45m a ze spodu je rozhodně neuvidíte. To samé platí o skobkách, které se dají cvaknout. Jsou tam celkem 3. Délka je v pohodě. Odlez z prvního štandu je asi největší lezecký problém cesty, který ale rychle pomine a pak už je to jen krátká, asi 25m dlouhá pohoda ke štandu číslo 2. Od něj následuje převísek, který se jde zleva. Nenechte se zmást skobkou, která by mohla svést do prava. Nad štandem číslo 3 potom začíná lezecký sen. Krásná plotna, přesně 45m doplněných jedním borhákem. Ten tam ..... je, kdo nechce, cvakat nemusí. V délce lze založit několik frendíků. Na posledním stěnovém štandu se Vám krásně otevřou výhledy na Rysy, Vysokou a Žabího koně. Poslední délka je pohodová, ale velmi pěkná trojka. Na hřebenu je teď nově štand, tak už se nemusí sestup na okolo, nebo hledat slaňák ze Stanislawského. Slanění cestou je možné. Jen je po plotně hledat stanoviště víc vlevo, blíž koutu. Od něj potom dolů, co nejvíc k jeskyňce, kde je štand ze třech skob. Od něj se dá lehkým traverzem dostat do jeskyňky, kde je borhákový štand, cca 65m nad zemí. Z něj bych doporučil dojet dolů s tím, že posledních 5m se sleze. 

Každopádně je nutno říct, že se jedná o nádhernou, pohodovou cestu. Pokud člověk neudělá vyloženou krpu, tak snad i bezpečnou. 

Průvodce: 

www.tatry.nfo.sk (Štáflovka - cesta  číslo 13)

Harmanec

Přesně po roce jsme se s partičkou vypravili na Jelenec. Tentokrát s cílem navštívit ještě nějakou další oblast v okolí. První den na Jelenci netřeba rozebírat. Super den, sranda, ... příjemné polezení v oblíbené oblasti. Přespání u přehrady, koupačka, pizza ve Starých horách .... jóó, kde se na tohle hrabe celá Francie s častými problémy ze spaním a o tom, že bych jako studentík šel na pizzu ani nemluvím.... A i ty medvědě jsou vyřešeny tím, že konečně můžu pohodlně spát v autě :)

(Kraťas 7, Jelenec - leze Jana Machů)

Další den jsme zajeli na Harmanec. Přátelé, povím Vám, tohle je oblast. Slovenské oblasti, zejména ty v Pováží znám, troufám si říci lépe, než leckterý z domácích lezců (lezu v podstatě jenom tam), ale tahle oblast musí dostat jenom hromadu hvězdiček. Oblasti dominuje obrovská jeskyně. Pokud čekáte nějakou pidiďourku do skály, jste na omylu. Tohle je skutečně velká jeskyně, která bude mít do budoucna jistě velký potenciál. Už teď je nejtěžší tamější cesta na numeru 11- (Kanibal) a myslím, že se můžeme jenom dohadovat, co nám převisy pod Šturcen ještě přinesou. 

(jezírko, kolem kterého musíte projít)

Tím bych ukončil tlachy, které se naprosté většiny lezců netýkají a přejdu k tomu, jestli se sem vyplatí jet i normálním. Odpověd - ASI ano... V oblasti je cca 60 cest a potenciál pro další cesty je obrovský. Pětek jsme odhadem napočítali cca 4, šestek taktéž moc není. Převažují cesty kolem 8. A teď jedno velké bohužel. Nevím, jestli to bylo únavou, nezvyklostí na styl lezení, nebo tím, že jsem prostě ještě větší guma než jsme si myslel, ale klasa na Harmanci je výrazně ujetá. Popravdě se mi nestává, abych měl v cestách do 7 takové problémy. Cestu Danka za 7- bych naprosto analogicky přirovnal k Promocím na Predhorie (voštiny, neoklouzané, malé chyty ve voštinakách, prolém najít je ...). Jenomže klasa Promocí je 8-, byť pravda lehkých. Podobně to vykoupalo všechny z nás a tak kolem poledne ani podřazení na 6-tý výkonostní stupeň ani trochu nepomohlo. Závěr dokonalo 5+, ve kterém se bál pod prvním víc, než před týdnem na písku. Porovnání s řekněme klasickou klasou jižní Evropy by byl asi úplný hukot (6a+ = 7- HAHAHA). Napadlo nás jenom, jestli tohle neklasifikovali lidé, kteří si hoví v cestách kolem 8a....

(jaskyňa na Harmanci)

Každopádně, nelezeme pro čísla a tak, pokud sem člověk dorazí s cílem pěkného polezení, musí být naprosto spokojený. 

Mapa, přístup, průvodce:

oblast se nachází u cesty mezi Turčianskýma Teplicama a Banskou Bystricí. Po přejetí průsmyku Šturec sjedete dolů a před Horným Harmancem zastavíte na parkovišti, které se velmi snadno hledá - slouží totiž také pro návštěvníky známé jeskyně, která se nachází na protějším kopci od skal. Z parkoviště přejdete potok kolem malé přehrady (haha - kdo se v tom vykoupe - je to pekelně ledové) a ještě před hrází najdete malou pěšinku doleva, které se doklikatí až pod skály. U skal se nenechte oslnit jeskyní natolik, abyste v okolí ztvrdli celý den a projděte celou oblast, zejména doleva od jeskyně, kde jsme objevili velmi pěkné cesty až na samotný závěr dne.

Průvodce neexistuje a není nutný. Na skále jsou názvy i klasa viditelně popsány. V budoucnu se snad dočkáme průvodce pro BB a okolí (Jelenec, Šturec, Harmanec, Jakub, Králiky)

Zvětšit mapu

Okolí:

• Železnice přes Šturec. Hromada tunelů, nejdelší tunel SK. Železnice stále využívána, vysloveně alpského stylu.
• Harmanecká jaskyňa (30min do kopce)
• Špania dolina - památkoví rezervace, historická těžba mědi
• Banská Bystrica
• kterýkoliv kopec v okolí :)

Lumignano...

Do Lumignana jsem nakonec dojel o pět lez později. Můj první plán, nebo spíše šance jet sem byla ještě od Martina v roce 2004. Tehdy sem se bál, nechtěl zameškávat školu a taky absolutně netušil, proč bych měl jet za lezením tak strašně daleko, nebo nevěřil, že tam bude teplo.

Čas se mění, a i z odpůrce dlouhých cest se stal majitel dvojčat neustále doplňující sadu friendů a taky, a to tom má být tento článek, nadšený návštěvník Lumignana.

Lumignano najdete nad stejnojmennou vesničkou, která leží v těsné blízkosti Viacenzy. Ve Viacenze je letiště, bohužel bez Ryanairu. Ale pokud by se v tomhle něco změnilo, tak docela hukot, protože autobus do Lumignana jezdí a divil bych se, kdyby z jinama, než z Vicenzy. Leze se především po dírkách. S tím se taky do oblasti vyrážel těšíc se na to, že lezení po dírkách (Jura, Prečín, Peilstein) mně sedí a baví. Tady to bylo zpočátku dost jiné, hlavně v tom, že dírky tak nějak nebraly. Docela jsme se v tom všichni trápili (potom naštěstí úleva, že jsem trefil jedinou 7a v sektoru :-D). Další sektory přinesly kýženou spokojenost. Krásné lezení po chytech, atletické kroky, sluníčko, všude krásně zeleno. Obrovské možnosti nabízí také Brojon, nebo Lumignano nuovo. Tam ale v tak krátké době nemáme žádnou šanci se dostat...

Další den byl ve znamení odjezdu a tak se konalo jen jarní dolezení. Vybraný sektor, nebo v podstatě ty dvě cesty co se stihly byly naprosto super. Potom návrat do auta a 10 hodin v autě.

Spaní: na parkovišti za vesnicí (dědina je jednosměrná) za předpokladu slušného chování. Bohužel mám informace, že spaní na tomto místě může být problém. V tomto případě si moc neumím představit případné zašívání, protože oblast kolem je placka, kde se toho moc neschová, v kopečkách toho moc není.

Voda: na parkovišti

Doprava: klidně varianta při cestě z Arca, kde to konkrétně mě moc nebaví. Z východu ČR nejlépe přes Tarvisio. Poplatky za dálnice v Itálii činí 16€ v jednom směru

Jídlo: pizzerie přímo v Lumignanu. Pizzu mám rád, ale v tomto případě můžu prohlásit, že lepší jsem ještě nikdy v životě neměl.

Průvodce: na lezci (jen Lumignano classico), pak tištěný za 30€, který se mi nepodařilo sehnat. Snad prej v Arcu....

Mapa:

Zvětšit mapu

Portugalsko - zastavení poslední - Azoia

Na poslední víkend v Portugalsku jsem se opravdu moc těšil. Měla tu už být Janina a naše plány byly jasné. Nehodlali jsme riskovat, jestli se lezci v Portu někam vypraví nebo ne a raději zvolili drahou jistotu v podobě cesty vlakem na jih směr Lisabon s tím, že z hlavního města je to k super lezení daleko blíž. A taky návštěva kamarádky Áji a její Babuchy, důvodů tedy bylo daleko víc...

V plánu bylo Cascais, kde jsme byli a pak snad Sesimbra, kam se busem, vlakem a lodí jede pěkně dlouho. Nakonec velmi milé překvapení v podobě cesty autem způsobilo, že jsme se ocitli v Azoia. Místu, kde se kdysi konal "girl Peztl Rock trip". Přístup jen podle průvodce musí být velmi akční, asi bych pěkně bloudil. Útesy jsou všude kolem a najít ten, kde se leze nebude nic snadného. Leze se ve třech sektorech. Dva z nich jsou hned u sebe, třetí je o kus dál (lepší přesun autem). Lezeni pěkné, ale neporovnatelné s pro nás bližším Španělskem nebo Francií, takže plácat se až na samý konec světa se nevyplatí. Snad jen v případě nějaké objevné výpravy a touze po poznání.

(foto: Luka Kufrin)

Takže, 3 sektory, dohromady ani ne 50 cest. Podle počtu cest tedy poloviční Lidečko. Jenže - Lidečko nemá pod nohama oceán, který krásně práská do jeskyní ve skalách pod vámi. Lezení je klasicky jižní. Co opravdu stojí za zmínku jsou 2 jeskyně, které jsou velmi chytovaté a kratší a tak si v tamější zmenšené St. Linyi zalezou i daleko slabší jedinci než-li Andrada, Sharma nebo náš Adámek - no, bez mála i já, kdybych nebyl tak líný.

Jak tedy zakončit krátkou prezentaci oblasti? Průvodčíka mám, na net dávat nehodlám. Kdo chce, ať mailem poprosí. Pokud někdo bude v Porugalsku, myslim, že se jedná o dost možná o jedno z nejvděčnějších řešení kam na víkend.

A nakonec, kde to vlastně je!


Zvětšit mapu

Lavadores - zlatá tečka na samotný závěr.

O šutrech v Lavadores jsem se dozvěděl ještě před svým odjezdem do Portugalska. Na fotkách neskutečné kameny, které musí nadchnout oko každého boulderisty. Je to opravdu tak, nadchnou. Bohužel jen na první pohled. Při bližším ohledání člověk zjistí, že moře žulové balvany ohladilo tak, že na nich nezůstaly téměř žádné chyty a tak bouldering v Lavadores připomíná spíš plazení....

(Andreas v 5B+ - vylezl sem to asi já, takže název "Slavičínská" :-D)

Nicméně i přes tento průser, který zde přiroda předvedla se zde najdou bouldříky, které opravdu stojí za to. Akorát je třeba hledat, protože další škodou je neexistence průvodce, který by podobné hledání usnadnil. Inu, jsme v Portugalsku, kde vrchol poznávání přírody představuje pro mnohé pozorování moře a poslech hudby - ze zavřeného auta.

(ač od pohledu lehké, tak asi 6A)

Ale zpět k boulderingu. Andy (Nor žijící dlouhodobě v Portugalsku) se rozhodl napravit neexistenci pruvodce, já sem slibil dodat topo a mapku + informace o tom, co sem tam polezl. No, docela zavidim erasmákum, kteří sem později přijedou, že budou "ochuzeni" o prvotní nasrání.

Lavadores jde rozdělit na dvě části. Na severní, kde je třeba bouldermatku (tam moc nechodím, matku nemám, zrantat se nehodlám, své kotníky mám rád) a na jižní, kde je bouldermatka naprosto zbytečná, protože jemný písek dosahuje v podstatě stejné tlumivé vlastnosti jako PAD Runway. Ony tlumivé vlastnosti jsou docela třeba, protože některé balvany dosahují výšky, která by v Juře měla 3-4 borháky.

(Maré de Outono 6A - tohle nebyl prváč)

Při mé pravděpodobně před-poslední návštěvě Lavadores jsem nebyl konečně sám, byli jsme boulderovat dokonce tři a tak nápady padaly, doslova jeden za druhým a výsledkem byly velmi pěkné bouldery. Dost možná první přelezy. V průvodci je uvedeme jako první. Najde-li se někdo s informací, že boulder přelezl již dříve, Andy vše rád opraví. Klasa bude nastavena na klasu v oblasti St. Tirso. 

(zatím projekt, klasa tak 6B+/C - odhad)

Já teď čekám návrat do české zimy, kde si užiju ledy a potom na jaro "úchvatné lezeni v Krasu", kde jsou ... ano, taky bouldery - a místo zadání mojí diplomové práce. Chjo, proč zrovna tam! Tak dobře zalezte, Erasmáci ...

Jak na tom asi opravdu jsme?

Moje "mise" v Portugalsku se pomalu ale jistě blíží svému konci. Ještě slepit 15 kreditu ať se vyhnu největšímu průseru, který jsem kdy vytvořil a pak se můžu těšit na spolužáky a to, že nebudu neustále muset žvatlat anglicky. Lezení jsem si tu oproti očekávání moc neužil - samotného mě to moc nebaví, taky peněz je tu málo, lidi nejsou doprava na skály je drahá, takže se domů vlastně těším i na to obyčejné lezení na Lidečku.

Ale o čem jsem to chtěl napsat, takovou perličku, postřeh. V Portugalsku mají o ČR daleko větší a lepší povědomí, než češi o Portugaslku. Docela mě zarazilo, kolik lidí se k nám chystá, kolik lidí u nás bylo, kolik lidí ví o ČR hromadu věcí ví. Kde kdo si tu umí sám koupit letenku u Ryanair, byťstarší ročníky, všichni vědí, že po Evropě lze levně cestovat a neciví na mě jako většina lidí u nás, když vykládám příběhy kde a za kolik jsem byl. Jen to neustálé řazení do východní Evropy, na které jsem začal být poněkud alergický. Ale dá se jim to vysvětlit, což sem několikrát, postupně se stále vyšším tepem dělal. Každopádně, když se místním poradí, ať si udělají čárku od Sagres (nejzápadněší místo na jihu Portugalska - všichni znají) po sever Uralu, na čárce ať udělají prostředek tak zjistí, že půlka je někde víc v pravo než čekali, takže v tom případě ČR je západ, pakliže nechtějí vyčlenit i střední Evropu, o řazení Rakouska na západ potom nemluvím. Finsku se člověk musí jenom pousmát. Historickou podobu odmítám, 20 let je dlouho a ekonomické hledicko nápodobně. To by potom v tom případě Portugalsko patřilo někde na pomezí ČR a Slovenska, kde jejich HDP patří. V růstu (poklesu) snad ještě za Slovensko... V podstatě nakonec všichni uznají...

Každopádně co mi přijde u nás ve velkém nepořádku je školství. Možná ne ani tak systém, ale samotný výstup a to včetně mě... pamatuji si, že od dětství jsme pořád slyšel, jak jsou češi chytří, no naprosté kapacity. To že dopadali v každém průzkumu špatně se interpretovalo na špatnou nastavenost testu na západní systém vzdělávání a argument, podívejte na blbé američany, pletou si Francii s ČR, neví hlavní město naší "známé" středoevropské mocnosti. Bohužel realita je jiná a to, že víme hlavní město toho a toho státu, v biologii nám nacpou do hlavy Claviculu, Scápula, Homerus, Rádius, Ulnu (nevím, jestli jsem dobře napsal) ... to nepovažuji za podstatné. Asi je na čase něco změnit. O jazykové výbavě raději ani nemlvím. Upřímně, když porovnám schopnost domluvit se anglicky u mých spolužáků z Brna (znám z hodin angličtiny) se spolužáky v Portugalsku, výsledek je naprosto katastrofální. A to ještě Portugalci mohou říci, že jejich rodný jazyk je na rozdíl od češtiny jazykem světovým. Nechci teď tropit rámus, ale já nosil vcelku pravidelně čtyřky z testů v angličtině na střední škole a teď bych fasoval koule. Rozhodně nechci působit namyšleně, ale věřím, že se domluvím lépe, než většina premiantek s jedničkama. A geologie? Docela mě zaskočilo, že u testu z GIS si všichni pamatovali, kolik Sn obsahuje Kasiterit ... já to věděl maximálně tak den před a den po zkoušce! Nemluvě o tom, že tady na geologii s tímhle programem, pro uplatnění asi nezbytným všichni v pokročilejší fázi studia umí. U nás ještě ani nebyl zaveden do výuky. A tak dále... Tak dobré ráno, vstáváme!

St. Tirso - bouldering

Článek budiž inspirací pro ty, co by jednou vyjeli na Erasmus do Porta s tím, že jen polezou, polezou ... a pak se nestačili divit. První škrt udělají finance. Pokud Vám papínek s mamá měsíčně nepřisypou do měchu v bance aspoň těch 200€, tak na lezení můžete zapomenout. Cesta na skály je drahá. Ne dlouhá, ale drahá. Portugalci počítájí náklady nějak zvláštně, ale to vůbec nevadí, protože pokaždé když už v nějakém tom autě jednoho z cca 30lidí, co v 1,8milionovem Portu leze sedím, mám obrovskou radost, že se vůbec někam jede.

Jedna z možností kam se vypravit, a to snad i bez samohybu je St. Tirso. Jezdí tam příměstský vlak a tak snad jako inspirace nebo výzva může posloužit možná cesta pěškobusem na kopec, který je z města pěkně viditelný a stojí na něm kostel. Já tam pěšky už asi jít nestihnu, můj čas  Portugalsku se krátí, ale pro následovníky - zkuste to!

Průvodce, jak už to tak v Portugalsku bývá je zdarma na netu. Místní komunita je tak malá, že by se v případě vytisknutí stejně nikdy neprodali. Je pěkný a dá se podle něj orientovat. Klasa boulderů jě měkká, šutr žere prsty jako nikde jinde. Bouldermatky snad ani není třeba. Jakkoliv bych bez matky sice nikdy nikde nelezl, tak tady je paráda to, že ačkoliv jsou šutry na kopci, pod šutrem je pokaždé rovina, kde se odskočit dá. A za to palec nahoru.

Boulderů je mraky, šak sa podívajte do průvodce (link dodám). Hromada je zamešených, ale i tak se dá přebrat to pěkné. Balvany jsou v krásném lese. Potenciál obrovský. Tak snad v budoucnu fontáč na zimu? :)  Trochu jsem si vzpomněl na Vencu, hlavně na jeho klasu, kterou by portugalčíci asi nepochopili. Ale tak třeba tam někdy někdo ještě někdo české stopy zapíchne do bouldermatky, či snad hlíny. Já zanechal odmešením "Czech direct - 6A+" :) Akorat klasa i boulder samotný dělá spíš ostudu zemi Adama Ondry, Tomáše Mrázka... :-) Přiznávám, že jsme to chtěl pojmenovat po své rodné vísce, ale to portugalci nějak nemohli vyslovit... :)


Zvětšit mapu