sobota 18. února 2012

Slovenský ráj

Přistihl jsem se, že dost často v létě na skálách melu o ledech. Někteří by mě mohli považovat za blázna, za krásného prosluněného dne v nádherném prostředí se těšít na to, jak budeme mrznout a klepat kosu jenom proto, abychom mohli kopat a mlátit do ledu a při tom trnout, kdy led praskne, cepín vyletí a my si v praxi ověříme, že na ledu se opravdu padat nemá. No, snad to bude tím, že s cepínem výš dosáhnu...



Letos, jako již tradičně jsme se báli, jestli vůbec nějaká ledolezecká sezóna bude. Příroda nás trochu postrašila suchým podzimem a lednem, kdy se dalo lézt v neobvyklém teple na skálách. Přesto ale zima přišla a my na ledy vyrazili. I když jsem letos zaplatil za ledy poněkud krutější daň...

Začali jsme tradičně. V Kralovanech, kde jsme "zcela nečekaně" potkali Milana, kterého potkávám pravidelně každý rok jednou, maximálně dvakrát a to výhradně v čarokrásném lomu v Kralovanech. První rozlezení byla parodie spojená s lavinou a hrabáním se ve sněhu. Druhé lezení, o týden později už bylo super. Přiznejme si ale, že Kralovany se časem omrzí. Po dnech, kdy jsem v práci spíš přemýšlel nad otázkou "kam", než nad obsahem organické hmoty v hornině jsem vypotil nápad vyhnout se Tatrám, které s počtem našich šroubů (4x Petzl, 4x rus) by stejně nebyly ideální a navrhnul Slovenský ráj.



Na první pohled je Slovenský ráj oblastí srovnatelnou s Janošíkovýma dierama. Rozdíl je v tom, že takových dier je tam minimálně 20 a i když tam ledu sice není na každé straně tolik, tak ten co je, je větší a dá se vylézt nahoru a hlavně někam/k něčemu na slanění. Využili jsme výhradně oblastí, které jsou povoleny v náštěvnom poriadku. Nakonec jsme navštívili všechny povolené až na jednu - Sokoliu dolinu a Závojový laď, na který jsme měli zálusk = příští rok.

Suchá Belá byl náš první cíl. Po nástupu do doliny se nějakou chvíli jde. První led, který je lezitelný je Miskový lad. Obtížnost bych odhadl na příjemných lehčích WI 2. Led může být různě dlouhý. Zajímavé může být vylézt celou kaskádu. To už by bylo lezení na odhadem 20m + 20m.


Další led bych ohodnotil jako velmi lehký, snad WI 1, pokud zrovna ne turistika. Ale vzhledem k tomu, že hned vedle je perfektní Bočný ľad (snad WI 3), který je pro nás perlou celé doliny, tak může sloužit jako udržovač tělesné teploty pro nelezoucí část výpravy. Pokud se mám vrátit k Bočnému ľadu, musím ho hodnotit jako naprosto parádní. Postačí 4ks šroubů, pak už by stejně ledolezeckým začátečníkům nateklo tak, že už by necvakli ani borhák, natož zavrtali. Bočný leď dáváme nakonec všichni několikrát. Závěr dne má asi nejvíc pokažený Marek Piža, který je vyvolen ke slanění na totálně zmrzlých lanech, za kteréžto trápení mu patří vděk celé výpravy (já bych to lano odřezal a raději spadnul).




Ubytování jsme našli v Hrabušanech u paní Čujové. Moc se nám líbilo, a tak se k ní budeme těšit i příště. Přiznám se, že je to moc příjemné, pořádně se vyspat po lezení v posteli a ne chrnět někde na parkovištích. Ale zpět k dalšímu dni. To volíme Kláštornou dolinu. Procházka zamrzlým Hornádem je super i tak, ale potom, co jsme zahlédli Duhový ľad jsme ani nedoufali, že se ještě někam posunem. Byl parádní taky v tom, že díky šířce jsme na něj mohli lézt 2 dvojice aniž bychom po sobě házeli kusy ledu. Kamila jsme natočili v neskutečném Elvisovi při vrtání. Nevím, jestli situace byla vtipná nebo děsivá, ale nakonec nezavrtal... raději dolezl. Když už jsem u těch klasifikací, Duhový lad bych odhadl na WI 2-3. 






Cestu zpět volíme přes Kláštorisko (ruiny kláštera + výhled na Tatry a bohužel vytěžené lesy národního parku). Cestou dolů máme v plánu stavit se ještě v Letanovském mlýně. Tamější led se nastupuje přimo z Hornádu a je tím nejtěžším, co jsme lezli. Lezli jsme díky Marovi, který se obětavě plazil po straně lesem, přes drny, blato a převislé trávy, aby nám hodil lano na topa. Kolmé ledy, glazuru a padající cigle si raději vyzkoušet takto, než se přizabít. Led je pro nás vrcholem, prej WI 4.




Následuje už jenom nelezecká zastávka v Tatrách, kde plánujeme v březnu zakončení sezóny, pro mě zatím ledolezecky nejlepší. Na závěr patří poděkování kamarádům, kteří se na mě nevyprdli když jsem uvařil svoje auto na cestě do Kralovan (-30°C už je prostě moc) a Janičce, která mě na ledech překvapuje a já se bojím, co se stane, až si koupí nové mačky. Zvláštní pochvalu výletu zaslouží Mara. Jeho činorodost je hodná podnikání. Cepín (věrohodná kopie Petzl Nomic) je srovnatelná s originálem, který má Rick. O bouldermatce, která je lepší než moje PADka nemluvě.