Štáflovka

Tatry - pro generaci lezců postižených budováním socializmu vězení, nebo snad jediný dostupný ráj. Dnes místo, kde se jakoby zastavil lezecký čas. Předváleční pískaři hojně jezdili do Alp, jejich následovníci po válce už takové štěstí neměli a tak se pro ně Tatry staly jediným domovem. Mě popravdě nikdy hory nelákaly. Bolí mě kolena, bojim se, sem posera, panickou hrůzu mám ze sestupů či snad zvratů počasí. Jenže věci se mění. Přítelkyně, nadšená turistka po první zkušenosti na Preinerwandu lezení v kopcích podlehla a tak i já jsem konečně oprášil dvojčata, nakoupil friendy a jel šlapat s batohem pod stěnu. Volba na první poznání Tater padla na Štáflovku. Cestu, která vznikla v době, kdy někteří z mých prarodičů ještě ani nebyli na světě... Dnes superoblíbenou cestu, která má na Tatry punc bezpečné cesty díky štandům.

Cestu asi není třeba víc představovat. Přestože je o této doporučeníhodné cestě na internetu možné najít hromadu informací, rád bych přidal některé své postřehy. První byl asi k přístupu. Možná jsme jelita, ale ke stěně jsme došli úplně blbou cestou. Takže pro všechny - odbočka (nejde poznat) je před plesem, ne za plesem. Potom se snad podaří trefit pěšinku. Na rampu se přichází zprava. A pokud si budete myslet, že v okamžiku, kdy jste u ples jste za chvíli ve stěně, raději se uklidněte. Ještě tak hoďku budete hledat, bloudit a hlavně šlapat.

Z rampy je samotná Štáflovka velmi lehce najditelná. Borháky prvního štandu jsou nad vámi 45m a ze spodu je rozhodně neuvidíte. To samé platí o skobkách, které se dají cvaknout. Jsou tam celkem 3. Délka je v pohodě. Odlez z prvního štandu je asi největší lezecký problém cesty, který ale rychle pomine a pak už je to jen krátká, asi 25m dlouhá pohoda ke štandu číslo 2. Od něj následuje převísek, který se jde zleva. Nenechte se zmást skobkou, která by mohla svést do prava. Nad štandem číslo 3 potom začíná lezecký sen. Krásná plotna, přesně 45m doplněných jedním borhákem. Ten tam ..... je, kdo nechce, cvakat nemusí. V délce lze založit několik frendíků. Na posledním stěnovém štandu se Vám krásně otevřou výhledy na Rysy, Vysokou a Žabího koně. Poslední délka je pohodová, ale velmi pěkná trojka. Na hřebenu je teď nově štand, tak už se nemusí sestup na okolo, nebo hledat slaňák ze Stanislawského. Slanění cestou je možné. Jen je po plotně hledat stanoviště víc vlevo, blíž koutu. Od něj potom dolů, co nejvíc k jeskyňce, kde je štand ze třech skob. Od něj se dá lehkým traverzem dostat do jeskyňky, kde je borhákový štand, cca 65m nad zemí. Z něj bych doporučil dojet dolů s tím, že posledních 5m se sleze. 

Každopádně je nutno říct, že se jedná o nádhernou, pohodovou cestu. Pokud člověk neudělá vyloženou krpu, tak snad i bezpečnou. 

Průvodce: 

www.tatry.nfo.sk (Štáflovka - cesta  číslo 13)