Únor v Cassis a Orgonu

Únor v Cassis a Orgonu

(Climbing in Cassis and Orgon)

Měl jsem úspěšně všechny zkoušky za sebou a brigádničil jsem. Podíval na mobil a byla tam nová SMS od kamaráda Leoše. Zprvu jsem myslel, že to bude jen něco ve smyslu, jestli bych náhodou nešel dnes večer na Rajče. No, zpráva měla trochu jiný nádech. Na rovinu v ní stálo, jestli bych náhodou nechtěl jet (v té době to bylo za týden) lozit na jih Francie. Nijak sem neváhal, ale přesto jsem zprvu napsal, že bych si to ještě promyslel (nebo něco v tom smyslu). Každopádně už tehdy mi bylo jasné, že pokud bych se rozhodl nejet, budu si to jistě dlouho vyčítat. Hned večer jsem rozhodnutí jet více méně potvrdil.

Moc se mi tomu nechtělo věřit. Kolikrát když jsem se chystal někam jinam než zrovna na domácí Čertovky tak se něco zvrtlo. Nejednou jsem měl dokonce věci nachystané v batohu, ale nakonec jsem nikam nejel. Teď tomu málem nebylo jinak. Hned následující den mi v práci vletěla špona do oka. Vyřešila to oční pohotovost v sobotu večer. Asi ne mnoho mi chybělo k tomu, abych neskončil pod narkózou. No co, šponu mi vyndali, jedna z kamarádek co s námi měla jet zkoušku, kterou byla zase její účast podmíněna taky dala a tak jsem nakonec vyrazil do Brna odkud pochází zbytek výpravy. Přes noc ale u nás na východě napadlo tolik sněhu, že jsem zažil to, že se vlak nemohl rozjet. Zpoždění bylo veliké, ale co – času mám dost. Následně kámoška co brala auto až u Leoše před barákem zjišťuje – co že je to vlastně třeba k tomu, aby auto mohlo vyjet za hranice… Já vyjmenovávám: „zelenou kartu, dál…“. Zelená karta není! Vyřeší to nějaké dvě hodinky jezdění po Brně, telefonování a karta je na světě. Konečně teda můžu říct – „VYRÁŽÍME!!!“

Jedeme po D1 směr Praha (den předem byla díky sněhové kalamitě neprůjezdná), Prahu projíždíme OK a cesta dál na západ ubíhá parádně (až na pár sněhových přeháněk). Projíždíme kolem Norimberku, Karlsruhe, Mulhuous („mylhausu“ J ), kde v rámci úspor sjíždíme z dálnice s tím, že budeme šetřit. Na Francouzsko – Německých hranicích nás ještě stihne vyděsit pohraniční kontrola s jakou jsem se já osobně nikdy nesetkal. Vyběhlo na nás snad 10 celníků s baterkama, otvírali jsme kufr…Cesta po okreskách stála za prd! Hned v prvním malinkém městečku jsme téměř koncích. Absolutně nedáváme francouský systém značení směru – přikládáme to unavenosti (pozn. pochopili jsme to až po cestě zpět) a nocujeme někde za Besanconem. Ráno bloudíme po Besanconu možná i hodinu a nakonec stejně najíždíme na dálnici. Cesta po ní ubíhá skvěle! Za Lyonem mi to navíc zpestřuje koridor pro TGV a já jako vlakový nadšenec netrpělivě vyhlížím – viděl jsem nakonec několikrát.

Odpoledne dojíždíme k naší první plánované zastávce – Orgonu. Orgon já nádherné malé městečko, tak typické pro celé Provence. Leoš nás znamenitě dovede až k parkovišti pod skály. Vystoupení z auta je jako cesta časem (nemám ale na mysli starobylost městaJ). I přes pozdní odpoledne je nádherně teplo. Skály se nacházejí hned kousek od parkoviště a my zažíváme první setkání s francouzským vápnem (až na Leoše – ten už tam byl). Skály jsou otočeny na jih, a co víc – nefouká tu! Jinde se projevuje fakt docela dost silný mistrál… Lezeme cesty do 6a. Večer spíme ve stanu (naposledy J). Ráno lezeme zas v těch stejných sektorech. Snad všechny cesty jsou tu parádní. Večer se přesunujeme k našemu hlavnímu cíli – Kalankám!

Cesta přes Marseille probíhala vcelku dobře a díky tomu, že jsme hned někde na začátku zajeli blbě, tak jsme viděli celé centrum Marseille – pěkné město… Do Cassis dojíždíme pozdě večer, přespíme na parkále a ráno se poohlížíme po průvodci. Nakonec jsem si ho koupil já (30E) a vyrážíme na En Vau. Průvodce je parádní, snad až na jednu věc – není v něm slovo anglicky! Mapu si nekupujeme – jdeme se na ni nezávisle podívat do obchodu ve snaze naučit se ji U auta ještě zjišťujeme, že nemáme tyčky od stanu = spíme pod širákem.

Cesta od parkoviště vede docela strmě do kopce a s batohama, ve kterých si neseme i vodu na několik dní není zrovna žádnou pohodovou procházkou. Scházíme do prvního zálivu o němž si zprvu myslíme, že právě tohle je to En Vau s těmi obrovskými 100m věžemi. No, záliv je to hezký, ale asi tu není jediné skalky nad 20m, natož tak 100m věže. Jdeme dál, do parádního táhlého kopce. Mě to navíc zpestřuje to, že mi neustále padají na báglu připevněné petky s vodou. Při samotném scházení do údolí En Vau je to navíc ještě o to peprnější, že každou chvíli čekám, až mi zrovna tady sletí. Ono, tohle scházení bylo obzvlášť zajímavé. Ten kopec dolů byl fakt dost prudký a batohy na zádech hoodně těžké. Přiznávám, že jsem se docela bál. Pak už nám zbývá jen několik málo metrů, a okouzleni hlubokým údolím docházíme až na pláž, kde shazujeme batohy. Chvíli jen tak sedíme a pak se vydáváme vyzkoušet zdejší cesty. Volba padá na výborně dostupnou Petite Aiguille. Vede na ni několik krásných cest, vesměs v rozmezí 5a-c, ale jedna z nich je úplně lehká - 4c. Tu si vybírám s Evou. Cesta je ale v průvodci blbě nakreslená a tak časem zjišťuji, že sem udělal takovou kombinaci 6a s několika dalšími cestami. Co bylo ovšem horší bylo Evino definitivně doražené koleno, které si načala na turistické cestě kolem skal v Orgonu. Pro Evici to znamená definitivní tečku a pro nás první úvahy, například o tom, jak Eva dojde cestu k parkovišti. Následující dny kombinujeme lezení kratších sportovních cest s „vícdélkama“. V jednom dni se mi tu nedaleko moře zdaří vylézt mou nejtěžší cestu výletu – 6b. Celé dny máme nádherné počasí, jen párkrát nás vystraší cirry, které by mohly znamenat frontu – no, statistika o téměř nedeštivých Kalankách nelhala. Poslední den Leoš leze s Lindou úžasnou linii na Sirenu za 6a (prej fakt docela těžké), mě Eva jistí v jednodélkových cestách na Grande Aiguille. Krátce po poledni balíme. Já s Evou jdeme delší, leč o mnoho schůdnější cestou na parkoviště Coll de la Gardiola. Cestu nakonec Efka i se špatným kolenem zvládá bravurně, čekáme na odvoz a ten nakonec dojíždí za pomalinku začínajícího deště. Tak se nám nakonec podařilo spatřit i tuhle místní anomálii – déšť.

Cestu domů jedeme ve Francii po okreskách (ušetří se cca 1200kč na jedné cestě za poplatky), následující den ráno překračujeme hranice do Německa a po 20 hodině přijíždíme do Brna. Jdu spát na koleje, ostatní jdou domů. Já jsme nakonec doma následující den kolem 13 hodin, tudíž přesně 48 hodin po tom, co jsem opustil pláž En Vau. Ujeli jsme něco kolem 3500km a pokud by někoho zajímala cena, tak celý výlet se dá pořídit vcelku levně. Nás stál benzín+dálnice 2400kč/osoba. Dalo by se to ještě zlevnit o 300 (jedna cesta po dálnici. Samozřejmě se musí přičíst nákup jídla,pojištění a další nezbytnosti. Ještě se nám bohužel cesta o něco prodraží – bude třeba „pošefovat“ ten stan ze kterého jsme dovezli jen celtu L) Další info a dotazy rád poradím mailem.

Na závěr ještě moc díky mým spolucestujícím (Linda, Eva, Leoš), bylo to úžasné!!!

Ještě bych dodal takovou malou perličku. Stejně tak jako nás uchvátilo Cassis teď v únoru 2006, tak podobně zaujalo i malíře Rudolfa Kunderu, bratra slavnějšího Ludvíka a Milana. Rudolf se narodil v Tuřanech (tak jako Evice :) ), spolupracoval s A. Muchou, následně s jeho synem Jiřím. V době ohrožení republiky byl nucen prchnout do Francie. Po obsazení Francie němci neprchl tak jako řada ostatních do USA či GB, z jediného důvodu - učarovalo ho Cassis, odkud již nedokázal do své smrti 9.ledna 2005 odejít. (zemřel v den mých narozenin). Sice krátce pobýval v Aix en Provence či v Marseille, ale do Cassis se vracel neustále. Jeho asi nejslavnější obraz nese jméno Světlo pravdy

Fotogalerie