Marek Goldbach - blog

Manínská renesance

2011-09-18T13:36:00.000+02:00

Manín byla oblast, kam jsme poprvé zamířil z "rodného" Lidečka a kde jsem poprvé okusil lezení na vápenci. Můj vztah k oblasti se potom všemožně vyvíjel od tolerované až po nenáviděnou. Poslední dobou však naprostá většina lezení s Jančou směřuje právě do této oblasti. Proč ta změna?

Zamířil jsem na Verdon. Léta jsme se mu vyhýbal. Při pohledu do průvodce jsem byl vzápětí odrazen tím, že sektory jsou asi velmi podivně odjištěny. Nevím, kdy přesně byly přejištěny, ale faktem je, že v současné době některé sektory Manína nabízí dost možná nejlepší lezení v celém Pováží. A to si troufám napsat i s tím, že do porovnání zapojuji moje veleoblíbené Predhorie.

Pohled na Velký Manín ze Stráže

Pro ty, kteří by měli zájem do oblasti vyrazit jenom ve stručnosti. Pokud hledáte lezení do 7-, tak skutečně skvělé je polezení na Dieravé. Sektor je přibližně 25m vysoký. Čím je spefický jsou chyty. Podobné jsou v okolí jen velmi těžko k nalezení. Skála je propojena dlouho horizontální jeskyní, na které vybíhá celá řada puklin, které konči velmi oblíbenými chyty. Na sektoru snad nelze vybrat špatnou cestu, snad až na Kalvádos, kde pokud si nevezmete něco na dojištění, budete mít docela nepříjemný lezecký zážitek (nemusí se týkat všech).

Další oblastí, která asi nenadchne tak, jako Dierava je verdonský múr. Tady je několik cest, od velmi lehkých po těžší. Doporučil bych Povex (7-/7), nebo třeba novou cestu K50 (5+), kterou najdete vlevo od Echa. Kromě těchto cest jsou tu i lehčí, které taky neurazí.

Povex 7-/7

Dalším sektorem, který bych rád představil je Biela stena. Tady jde už docela do tuhého. Klasa končí na 8a, ale najde se tu i několik lehčích cest. Já mám zálusk na Pílu, do které jsem se pořád ještě nenaštípal.

Upřímně, zatím jsem nic nezkoušel na Vlně, Baroku, nebo Stratených. Zato na Manínské stráži se nám moc zalíbilo. Klasifikace je o poznání tvrdší, než je tomu třeba na Dieravé. V 5+ nebo 6 tu může nastat občas vážný problém. Nicméně lezení je super. Namátkově bych doporučil Starou cestu, která je mimořádně pěkná. Z dalších nejde vyloženě vybrat, žádná neurazí.

Janča dolézá na Stráži

Cez Okno - Manínská stráž

Tak teda, budete - li mít někdy cestu, určitě doporučuji vyjít kopec nad Bazílií

(Foto: Michal Botek, David Sochora)

Brnčala

2011-09-13T00:01:00.000+02:00

Stalo se pravidelností, nebo já bych tuto tradici pro nás s Janou zavedl, že koncem léta vyrážíme na Brnčálku. Tentokrát jsme vyrazili s velkým očekáváním, co všechno se změnilo s novým chatařem. Nutno říci, že na to, jak těžký začátek "chatarčenia" pan Petrík měl, chata funguje dobře. Detaily jako teplá voda ve sprše, nebo zmatek při rezervaci místa (z postele na poval) se dají pochopit a vyváží je poněkud levnější ceny jídel a samotného ubytka.

Panorama Belianských Tater z Kozí kopky (foceno mobilním telefonem)

Letos jsme se bohužel nedostali na nic jiného než Žeruchy. Počasí, přestože předpověď byla perfektní, se zvrtlo a tak nás každý den odpoledne do chaty vyprovodila bouřka a tak se staly Žeruchy dobrým utočištěm. S Janičkou jsem vylezli několik cest, které bych jen ve stručnosti představil poserům, jako jsem já. Sám si rád přečtu co nejvíc informací a postřehů na internetu předem.

Janča v dolezu na Kopce

Titul krásky výletu jsem udělili cestě Mereš-Puškáš. Cesta začíná na pilíři vlevo od ploten Korsvoldova tance či Čepelovy cesty. Po cirka 40m má štand z borháků. Poté cesta uhání pořád po pilíři. Odhadem 2-3 lanové délky, kdy člověk vytočí celých 60m lana. První možné zaváhání by mohlo nastat tam, kde se pilíř stane kolmým. Tam je třeba pokračovat po travnaté polici do severní stěny ke štandu z hrůzně vzhlížejících skob. Úsek nad štandem může vypadat na první pohled maličko zrádně, ale je to jen zdání. Na polici je třeba pokračovat do spárky odkud jde vidět druhý a poslední borhákový štand. Na ním se nachází nejtěžší délka, nově odjištěná v klíčovém kroku solidně vypadající skobou. Délka je klasifikována obtížností 5. V porovnání s Puškášem na Čiernom štitu je cesta výrazně lehčí. po přelezení délky jsem zažil jedinou chvilku, kdy jsem se bál. Po 10 letech mám pořád věc, které se bojím jako čert svěcené vody. Štandy. Tady moc pěkný buď udělat nešel, nebo šel udělat jinde, zbytečně jsem panikařil protože by držel .... a nebo je dělat neumím. Klidně je možná i poslední varianta. Naštěstí Jana přelezla. Po této délce zbývají už jen 3 lehké délky nahoru. Sestup je slaněním žlabem. Dlužno říci, že slanění je příjemné (pokud neprší - pak hrozí utopení).

Velmi pěkná je i Kniha. Cesta se většinou slaňuje po vylezení 3-tí délky. Osobně mi přišla v pohodě, jen ten tah lana na konci poslední délky .... :(

No, na třetí pokus nám vyšla Kozí kopka. Tento pidikvak o 5-ti délkách jsme zkoušeli už několikrát a pokaždé nás zahnalo počasí. Bohužel i tentokrát jsem k ní šli 1x jen tak a jak naši parťáci řekli, ani nemuseli domýšlet, kde že jsme. Jak začaly přicházet černé mraky, mířili jsme ke Kopce. Kozí kopku jde jen doporučit začátečníkům. Snad jen malé doporučení - v druhé délce je třeba jít doleva. Přímo po pilíři mě to přišlo docela těžší, než uváděné III.

Kniha, Žeruchy

Po státnicích je rozlezenost tristní a necítím se na skálách, natož tak v horách. Časy se mění a tak i na mě došlo a budu se muset výrazně zamyslet, co jsou moje hlavní priority. Bohužel, teď už lezení nebudu moci dát na takové místo, jakému se těšilo doposud. Snad jen nezbývá než doufat v to, že jednou zas bude čas trénovat.

Medvědice

2011-05-18T23:00:00.001+02:00

Někteří zaregistrovali, jiní slyšeli, několik z nás se už těší. Po téměř 20-ti letech si budeme moci legálně zalézt na "Pučinách". Oblasti, kde jsem strávil jako dítě u babičky moře času a zároveň v oblasti, které jsem měl a mám pořád tak moc rád. A vzhledem k tomu, že je to po těch 10-ti letech snad promlčeno můžu říci, že jsem právě tady s lezením začal a jako malí kluci, trestně právně NEodpovědní jsme v okolí Hradiska páchali hrůzné trestné činy. A to jeden za druhým, den co den. Začali jsme zde lézt. Nechce se mi teď pátrat, od kdy je lezení na Pulkách - Medvědici zakázáno, ale tuším, že někdy od roku 1994. Na Hradisku je nepřítomnost lezců ještě delší.

Lezecká oblast, jediné skalní město flyšového pásma Západních Karpat je jistě unikátní, nicméně i přesto si myslím, že mírou jakou se tu o krajinu pečuje a jakou se oblast chrání, jak pečlivě je střežena před nejdestruktivnějším možným rizikem, kterým není nic jiného než lezení, je za uši přitažená. Oblast je turisticky velmi silně využívána. Okolí skal je totálně sešlapáno a eroze zde fičí tak rychle, že si jejího rychlého postupu všimne i jinak přírody nevšímavý člověk. Občas si říkám, že už vlastně v tomto případě není ani co chránit. Ale co naplat? Zeleným se tam asi jinak moc líbí, protože když jsem se letos dostal na SOČ jako jako vedoucí práce v oboru geologie, slečna ekoložka málem vyletěla z kůže, když jsem na tamějších pískovcích a zkoumali vliv SiO2 na mechy pro Shale Gas (zemní plyn). O těžbě samozřejmě nebylo ani ň, šlo jen o vztah mech - SiO2 uplatnitelný kdekoliv jinde. Inu, názory jsou různé.

A co nás teda vlastně čeká? Legální polezenice v převisech Medědice, Železné stráže a Železné, dohromady Pěti kostelech. Velmi pěkné skalce ukryté v lesích, cca 20m vysoké s parádníma převislýma cestama, které v nejbližším plotnovitém okolí moc nejsou. Výjimku jsem nečetl úplně podrobně, a vzhledem ke stupni ochrany doufám, že zde bude uplatněno pravidlo netvoření nových cest. Z Brna to není tak daleko a opravdu zde cesty některých klas chybí a vzhledem k tomu, že je mezi cestami běžně 3m místa, věřím, že by tu byl brzy počet nových "kvalitních" cest dvojnásobný. I když průvodce je vydaný, tak se snad nebude za čím honit. Další nevyjde několik let.

Až se kalendář přetočí na 1.7., můžete se vypravit za lezením, které určitě neurazí. Cesty jsou zde parádní. V mnoha se napsaly i nějaké ty místní lezecké dějiny (Burizony 6+, l.p. 1970) ale i v několika dalších. Pro práskače bude lahůdkou Pulčínská metoda nebo Night Cup (obojí 9-), pro ostatní třeba pěkný Medvědí kout, Medvědí hrana a už zmíněné Burizony. Určitě zde půjde strávit super víkend. Výjimku, spíš její zestručněnou podobu máte zde:

K vlastní vyjímce:

Rozhodnutí

Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona se právnické osobě: Českému horolezeckému svazu povoluje výjimka:

1. Ze zákazu pro vstup do NPR mimo cesty vyznačené

2. Ze zákazu pro provozování horolezectví v NPR Pulčín - Hradisko (lokalita Pět kostelů).

Podmínky výjimky

Výjimka se vztahuje pouze na vstup a horolezeckou činnost ve vyhrazeném prostoru
Lezení je povoleno pouze členům ČHS a jiných lezeckých organizací
Forma registrace bude dohodnuta se správou CHKO (lezci se budou muset registrovat)
Bude zpracován návštěvní řád, projednaný a schválený CHKO Beskydy do 30 dnů od nabytí platnosti.
Lezecká oblast bude přesně vymezena značkami
Horolezectví bude provozováno na zkušební dobu, do 31.10.2012 v období od 1.7. - 31.10., červenec - srpen od 9 - 18 hod a září - říjen 10 - 17 hod.
Nedodržení podmínek povede k okamžitému ukončení platnosti výjimky
Správce oblasti je pan Jaroslav Černota.

Pozornější si všimli, že zde jsou jisté perličky. Hlavně se těším na bod týkající se registrace lezců. Snad se sCHKO neinspirovala v Krkonoších a tak nebude třeba cestovat 14 dní předem na správu CHKO osobně pro povolení, a potom jen doufat v počasí. Stejně tak se bojím a zároveň prosím lezecké kamarády, aby dodržovali zákaz. Výjimka je sice v podstatě dost o ničem, ale jestli nadšeně vyrazíte zalézt na Hradisko a potom si budete myslet, že tím, že ze sebe uděláte blbečky že jste nic nevěděli něčemu pomůžete, tak to bude dost možná i sezona poslední. Doufám, že se budou držet přespolní, protože pokud to zas zatrhnou, tak už tu vytrvalost nenaberu nikde :)

Ať to leze!

Labáček a Tisá

2011-04-27T09:27:00.000+02:00

Je to daleko. To je asi nejčastější, co můžu slyšet, pokud u nás navrhnu výlet do těchto míst. Labák je jen o něco blíž, než třeba Osp a k tomu je třeba přičíst 200km D1, která je kapitolou sama pro sebe. Tentokrát se ale podařilo. Sice to trvalo pět let, ale přeci jenom sem nahnal 4 lidi do auta, nasliboval jim všechno možné a nemožné a společně vyrazili k Drážďanům.

Volba padla na Labák. Janě jsem nasliboval cesty jako na Obelisk v Prachově, Kamilovi sportovní cesty a Markovi postačilo jen lezení. První volba padla na Ligu neregistrovaných. Smutným faktem bylo, že jsem se v ní bál neskutečně víc, než tomu bylo kdysi. Že jsem až tak zlenivěl sportovním vápnem jsem opravdu nečekal. Už na místě se shodujeme, že lepší oblast široko daleko není a tak začínám být optimistou, že se sem snad podívám i častěji. Než 4 lidi vylezou 60m cesty a než s Kamilem nacvakáme vedlejší VIIIa, zjišťujeme, že naše síly se blíží konci. Nastává teda čas splnit slib Janči - výlet.

Pravčická brána je opravdu super, vedlejší hotel už sice takový zázrak není, ale budiž. Celkový dojem je báječný a já konečně pomalu zapomínám na "výdrb", který nám připravila odborná porota v soutěži SOČ. Holt, pokud ekologové posuzují práci geologa, vlastně se ani jiný výsledek čekat nedá. Ale to jen taková malá odbočka, protože ve vnitřní otrávenosti jsem prožil velkou část výletu.

Další den padá volba na Tisou. Nikdy jsem tam nebyl a tak se moc těším. Skály jsou super, popravdě nevím, kdy a jestli mě to na písku někdy bavilo víc, než tady. Skály mají ideální výšku, super prostředí a vůbec - všechno je super. Po bloudění se vracíme zpět k Janusově hlavě, kterou asi jedinou poznáváme a zkoušíme cestu za VIIa, která je v pohodě a jištěním není o nic horší, než třeba cesty na Lidečku. Po jejím vylezení míříme na Dárek rekreantům (VI). Po cestě potkáme Nojvu s Markétou a tak si za nima dolezeme parádní cestu lehké klasy. K Dárku bych potom dodal ještě asi tolik - mám pocit, že za VI to není. Oblez první kruhu podle mě z VI nemá mnoho společného. Minimálně VII to být musí. A vůbec, dostat se k prvnímu až tak úplně rekreantské není. Ale cesta super!

A co závěrem? Snad jen to, že se co nejdřív vrátím. Chasa snad bude ochotná vyrazit na dlouhou cestu. Některé písky máme sice blíž, ale tyhle jsou super.

Foto: https://picasaweb.google.com/marek.goldbach/LabskePisky#

Ledy zimy 2010/2011

2011-03-14T21:40:00.001+01:00

Nějak to tu umírá. Psát se mi nechce. Ale přesto bych přidal jenom stručnou poznámku, která by se lecskomu mohla hodit. Bude se týkat ledů, zhodnocení letošní zimy a stručného představení některých oblastí.

Lezci to mají v poslední době těžké. Když už by člověk pochopil to, že můžeme poničit skálu, případně vegetaci na ní, ještě hůř to já osobně chápu v případě ledů, přesně, nejsem schopný si srovnat v hlavě, jak strašně blížím okolí boucháním do zmrzlé vody. Ale budiž, i pod ledem je nějaký ten mech a nad ledem strom, za který většinou musím slanit.

Lezení první - Kralovany

Oblast známá, snad možná nejznámnější. 4 etáže lomů, hromada lezení a i velké množství lidí nedělá problémy najít si kus ledu k vylezení. Okolí všelijaké, inu - co chcete po lomu. Oblast se nachází v NPR Malá Fatra a dle návštevného poriadku je zde lezení povolene. Různí idioti parkují hned pod lomem ve snaze ušetřit sotva 10 minut chůze. Takové asi nakopat někam, hlavně pokud mají CZ SPZku a vy jste potom od místních naházení do jednoho pytle...

Kralovany - spodní patro

Zastavení číslo dvě - Krivoklát

Popravdě, nevím, jestli můžu nebo nesmím. O oblasti nemám informaci o případném zákazu, ale asi tam lezení není ani zakázáno, ani povoleno. Jedná se o úzký ledový položený splaz, cca 35m. 30m je led, půlka glazura, půla tlustý led, zbývajících 5m šutroviště ke stromu. Jedná se o zábavu na sotva 1 den, na které spíš než ruce budou bolet achilovky - led je sklonu cca 70°. Pokud by někdo měl informaci o zákazu, kdykoliv informaci smažu.

Zastavení třetí - Jánošíkovy diery

Umí led podržet opravdu dlouho. I když všude kolem není po sněhu ani památky a počasí žene spíše na Predhorie, Diery mají mnohdy ledu dostatek. Letos jsme je navštívili 4x a pokaždé jsme si parádně zalezli. Ač se to nezdá, jsem si 100% jistý povolením lezení, které je výslovně uvedeno v návštěvním pořádku NP. Při lezení, kterého je zde spousta se můžete bavit pohledy na paka, které oblastí Diery procházejí bez maček a vesele se kloužou a vy jen trnete, který blb se tam doláme a vy budete někde někoho vytahovat. Diery se dají taky projít a vyjít až na Rozsutce. Procházku vřele doporučuji.

Janosikovy diery

tiesnavy

Zastavení poslední Velká Studená dolina

Když už ledy roztají i v Dierách, nezbývá, než vyrazit o kousek dál. Od nás cca 250km, tři hodiny cesty. Letos jsme lezli Grosz a Veverkáč. Oproti ledům výše popsaným jsou o poznání těžší = kolmé. Docela mě vykoupaly, ale byly parádní. Ledy netřeba víc popisovat, na tatry.nfo je průvodce víc než dostatečný. Jenom doplním, že Lad na ľavo má prapodivný slaňák... :)

Velká Studená dolina

Lad na lavo

Veverkáč

Sezona je u konce a po loňské, kterou jsem byl v Portugalsku jsme se po delší přestávce v ledech zas vyřádil. V blízkosti domova je ledů dost a mnohé jsou super. Teda, aspoň mě se líbí. V některých oblastech třeba víc hledat a po první návštěvě může být člověk spíš otrávený, než spokojený s lezeckým dnem, ale je třeba jenom pohledat a pak jsou i Diery nebo Obšívanka super. Bohužel jsem o některých ledech musel pomlčet, ale tak už to v našem koníčku chodí...

Tak ať to leze!

HORE ZDAR 2011 Lidečko - vyfouknuto!

2011-01-25T11:13:00.001+01:00

V Čechách mají "Horezdary" úplně jinou tradici než u nás na Moravě. Rád jsem čítával, jak se za nimi honí celý region a přišlo mi to jako velmi slibná taškařice. Několikrát jsem se o to pokusil i na Lidečku, které u nás na východní Moravě jako jedno z mála má věžičky s knížečkama. A ty jsou podstatné, aby se bylo kam zapsat a celá akce měla smysl. Jenomže jsem v minulých letech několikrát pohořel na tom, že tam vrcholovky buď nebyly, nebo jsem se nahoru přes samý sníh ani nevyplácal a když už, byl jsem předběhnut.

Pokus o Lidečko Hore Zdar 2011 měl všechny předpoklady, aby skončil jako výlety z let předcházejících. S Kamilem jsem vlastně ani nevěděli, kam že to chceme jet. V úvahu přicházelo také hledání nových šutrů na období, až bude počasí lepší, nebo drytooling na bradlových skálách Slovenska. Nakonec jsme vybrali přeci jenom skály nejdomáčtější s tím, že se pokusíme dostat na všechny vrcholy a založíme si novou tradici. Posilu nám udělal Jarda, to aby nás tam bylo víc k zmrznutí :)

Cestou se mě honily myšlenky, že lezení skončí jako to s Dušanem před pár lety a to totálně promočenýma lezečkama, protože Lidečko je krom ploten známo také tím, že je tam hromada polic a na těch se krásně drží sníh a police mnohdy obejít nejde. Tentokrát však bylo všechno jiné a my jsme postupně krásnou cestou Stavěcí vystoupili na Hladkou, kde k naší radosti byla jak vrcholovka, tak poslední zápis někdy z listopadu. No, jestli tam někdo byl, má smůlu, měl se zapsat :). Potom jsme si dali ještě několik dalších cest a dostali se ke zbývajícím vrcholovkám Lidečka.

Horezdar mi jako tradice přijde velmi pěkná. Lezci se mohou sejít k prvnímu lezení v kalendářním roce, trochu se protáhnout. Přesto je třeba myslet především na skálu, která ve spojení s vlhkostí a mrazem může být mimořádně zranitelná. Několikrát jsme musel svoje přání na Horezdar zrušit - Lidečko je na to příliš pěkné a byl bych rád, kdyby k tomu tak přistupovali i ostatní.

Přátelé, vy co máte zájem, smůla - vyfouknuto :)

Puškášov pilier (V+)

2010-09-01T10:52:00.001+02:00

Pro mě asi nejpěknější cesta, co jsem doposud v Tatrách lezl, proto nejde nepředstavit ji a snad i někomu tímto doporučit. Jedná se o cestu na Čierny štít ve Velké Zmrzlé dolině. Jištění je moderní Tatranské. Na štandech jsou borháky, jeden je dokonce v klíčovém kroku těsně pod prvním štandem, kde se uhýbá výrazně doleva. Potom je v cestě ještě celá řada různě chaoticky rozmístěných skob. Některé z nich mohou být zavádějící a poslat spíše špatným, než správným směrem. Tolik asi ke krátkému úvodu.

Výhled od Brnčály na Jastrabku, Čierny štít a Malou a Velkou Zmrzlou dolinu

Nejčastější přistup do Velké Zmrzlé doliny vede od Brnčály (lze taky od Teryny přes Baranie sedlo). Od chat jdou za plesem vidět vodopády ze Zmrzlé doliny a Měděné kotliny a právě tímto směrem, k těmto vodopádům se je třeba vydat. Bohužel pěšina k nim není úplně jednoznačná. První schod je zajištěn řetězy, které jsou ve velmi dobrém stavu. Následující úsek pod stěnu jde popsat jako velmi úmorné stoupání, občas cestou, občas suťoviskem. Pod Čiernym štítem je malý skalní práh (nad sněhovým polem), který se obchází zleva a pozor, pro ty co by potřebovali doplnit vodu je tu malý pramen. Čierny štít je velmi lehce rozpoznatelný. Stačí se podívat na fota v průvodcích a pak už z dáli budete vědět, který z těch velikánů je vašim cílem.

z řetězů

Puškášov pilier: dříve klasifikován jako V, v novém průvodci IV. Nejsem, pravda, žádný znalec cest v Tatrách, ale tohle byla nejtěžší V co sem lezl. Takže lze čekat obtížnost minimálně V, ne-li V+.

Puškášov pilier (V)

První délka je dlouhá, odhadem 50m. První třetina je v pohodě, potom přijde spárka, která se podle průvodce "rozširuje a zanika pod previsom". Ale je tam jediná, tak se trefuje dobře. Dalším znamením jsou skoby. Jde vidět, že na začátku této spáry se začaly bát celé generace a tak je tam hromada skob různého stáři. Na konci spáry (u vytouženého borháku) se traverzuje doleva ke štandu.

Druhá délka jde od štandu přímo přes převis, pak plotnama mírně vlevo k " nápadnému odštípnutému bloku" ... autor tím chtěl říct hladkou, kolmou, asi 3m vysokou plotýnku. Jsou v ní dvě skoby, takže docela jde. Štand délky je na polici, takže na řadu přijde často svačina.

Třetí, poslední pořádná délka je ve smyslu, když nevíš, jdi vlevo. Obtíže brzy pominou, převis je po madlech,plotna taky. Třetí štand je v pravé části stěny, dlouho nejde vidět.

Poslední dvě délky jsou velmi lehké. Popsal bych je asi tak, že nejlehčí možnou cestou nahoru, někde udělat štand a dolézt na vrchol a bacha na lokry.

Sestup: moje největší trauma, umocněné nedávnou zkušeností na Volovce byla v tomto případě víc než přijemnou zkušeností. Hned na začátku, z druhé (severní) stěny začínají plotny, po kterých sledujíc mužiky dolů. Cesta se točí, občas přijde nějaký ten skalní práh, ale co je pozitivní - nikdy jsem neměl strach, že bych se mohl kutálet někam 200m do hlubin. Po 30minutách chůze je nutno sledovat místo, kde se bude cesta prudce točit doprava. Projdete kolem skalní věžky a potom se neleknout strmého komína dolů, kterým se jde po chytech. Komín je posledním problémem sestupu.

Dolina Bilelej vody, vlevo dole Jastrabka, Žeruchy. V pozadí Belianky

Štáflovka

2010-08-09T11:37:00.001+02:00

Tatry - pro generaci lezců postižených budováním socializmu vězení, nebo snad jediný dostupný ráj. Dnes místo, kde se jakoby zastavil lezecký čas. Předváleční pískaři hojně jezdili do Alp, jejich následovníci po válce už takové štěstí neměli a tak se pro ně Tatry staly jediným domovem. Mě popravdě nikdy hory nelákaly. Bolí mě kolena, bojim se, sem posera, panickou hrůzu mám ze sestupů či snad zvratů počasí. Jenže věci se mění. Přítelkyně, nadšená turistka po první zkušenosti na Preinerwandu lezení v kopcích podlehla a tak i já jsem konečně oprášil dvojčata, nakoupil friendy a jel šlapat s batohem pod stěnu. Volba na první poznání Tater padla na Štáflovku. Cestu, která vznikla v době, kdy někteří z mých prarodičů ještě ani nebyli na světě... Dnes superoblíbenou cestu, která má na Tatry punc bezpečné cesty díky štandům.

Cestu asi není třeba víc představovat. Přestože je o této doporučeníhodné cestě na internetu možné najít hromadu informací, rád bych přidal některé své postřehy. První byl asi k přístupu. Možná jsme jelita, ale ke stěně jsme došli úplně blbou cestou. Takže pro všechny - odbočka (nejde poznat) je před plesem, ne za plesem. Potom se snad podaří trefit pěšinku. Na rampu se přichází zprava. A pokud si budete myslet, že v okamžiku, kdy jste u ples jste za chvíli ve stěně, raději se uklidněte. Ještě tak hoďku budete hledat, bloudit a hlavně šlapat.

Z rampy je samotná Štáflovka velmi lehce najditelná. Borháky prvního štandu jsou nad vámi 45m a ze spodu je rozhodně neuvidíte. To samé platí o skobkách, které se dají cvaknout. Jsou tam celkem 3. Délka je v pohodě. Odlez z prvního štandu je asi největší lezecký problém cesty, který ale rychle pomine a pak už je to jen krátká, asi 25m dlouhá pohoda ke štandu číslo 2. Od něj následuje převísek, který se jde zleva. Nenechte se zmást skobkou, která by mohla svést do prava. Nad štandem číslo 3 potom začíná lezecký sen. Krásná plotna, přesně 45m doplněných jedním borhákem. Ten tam ..... je, kdo nechce, cvakat nemusí. V délce lze založit několik frendíků. Na posledním stěnovém štandu se Vám krásně otevřou výhledy na Rysy, Vysokou a Žabího koně. Poslední délka je pohodová, ale velmi pěkná trojka. Na hřebenu je teď nově štand, tak už se nemusí sestup na okolo, nebo hledat slaňák ze Stanislawského. Slanění cestou je možné. Jen je po plotně hledat stanoviště víc vlevo, blíž koutu. Od něj potom dolů, co nejvíc k jeskyňce, kde je štand ze třech skob. Od něj se dá lehkým traverzem dostat do jeskyňky, kde je borhákový štand, cca 65m nad zemí. Z něj bych doporučil dojet dolů s tím, že posledních 5m se sleze.

Každopádně je nutno říct, že se jedná o nádhernou, pohodovou cestu. Pokud člověk neudělá vyloženou krpu, tak snad i bezpečnou.

Průvodce:

www.tatry.nfo.sk (Štáflovka - cesta číslo 13)

Harmanec

2010-07-17T16:55:00.002+02:00

Přesně po roce jsme se s partičkou vypravili na Jelenec. Tentokrát s cílem navštívit ještě nějakou další oblast v okolí. První den na Jelenci netřeba rozebírat. Super den, sranda, ... příjemné polezení v oblíbené oblasti. Přespání u přehrady, koupačka, pizza ve Starých horách .... jóó, kde se na tohle hrabe celá Francie s častými problémy ze spaním a o tom, že bych jako studentík šel na pizzu ani nemluvím.... A i ty medvědě jsou vyřešeny tím, že konečně můžu pohodlně spát v autě :)

(Kraťas 7, Jelenec - leze Jana Machů)

Další den jsme zajeli na Harmanec. Přátelé, povím Vám, tohle je oblast. Slovenské oblasti, zejména ty v Pováží znám, troufám si říci lépe, než leckterý z domácích lezců (lezu v podstatě jenom tam), ale tahle oblast musí dostat jenom hromadu hvězdiček. Oblasti dominuje obrovská jeskyně. Pokud čekáte nějakou pidiďourku do skály, jste na omylu. Tohle je skutečně velká jeskyně, která bude mít do budoucna jistě velký potenciál. Už teď je nejtěžší tamější cesta na numeru 11- (Kanibal) a myslím, že se můžeme jenom dohadovat, co nám převisy pod Šturcen ještě přinesou.

(jezírko, kolem kterého musíte projít)

Tím bych ukončil tlachy, které se naprosté většiny lezců netýkají a přejdu k tomu, jestli se sem vyplatí jet i normálním. Odpověd - ASI ano... V oblasti je cca 60 cest a potenciál pro další cesty je obrovský. Pětek jsme odhadem napočítali cca 4, šestek taktéž moc není. Převažují cesty kolem 8. A teď jedno velké bohužel. Nevím, jestli to bylo únavou, nezvyklostí na styl lezení, nebo tím, že jsem prostě ještě větší guma než jsme si myslel, ale klasa na Harmanci je výrazně ujetá. Popravdě se mi nestává, abych měl v cestách do 7 takové problémy. Cestu Danka za 7- bych naprosto analogicky přirovnal k Promocím na Predhorie (voštiny, neoklouzané, malé chyty ve voštinakách, prolém najít je ...). Jenomže klasa Promocí je 8-, byť pravda lehkých. Podobně to vykoupalo všechny z nás a tak kolem poledne ani podřazení na 6-tý výkonostní stupeň ani trochu nepomohlo. Závěr dokonalo 5+, ve kterém se bál pod prvním víc, než před týdnem na písku. Porovnání s řekněme klasickou klasou jižní Evropy by byl asi úplný hukot (6a+ = 7- HAHAHA). Napadlo nás jenom, jestli tohle neklasifikovali lidé, kteří si hoví v cestách kolem 8a....

(jaskyňa na Harmanci)

Každopádně, nelezeme pro čísla a tak, pokud sem člověk dorazí s cílem pěkného polezení, musí být naprosto spokojený.

Mapa, přístup, průvodce:

oblast se nachází u cesty mezi Turčianskýma Teplicama a Banskou Bystricí. Po přejetí průsmyku Šturec sjedete dolů a před Horným Harmancem zastavíte na parkovišti, které se velmi snadno hledá - slouží totiž také pro návštěvníky známé jeskyně, která se nachází na protějším kopci od skal. Z parkoviště přejdete potok kolem malé přehrady (haha - kdo se v tom vykoupe - je to pekelně ledové) a ještě před hrází najdete malou pěšinku doleva, které se doklikatí až pod skály. U skal se nenechte oslnit jeskyní natolik, abyste v okolí ztvrdli celý den a projděte celou oblast, zejména doleva od jeskyně, kde jsme objevili velmi pěkné cesty až na samotný závěr dne.

Průvodce neexistuje a není nutný. Na skále jsou názvy i klasa viditelně popsány. V budoucnu se snad dočkáme průvodce pro BB a okolí (Jelenec, Šturec, Harmanec, Jakub, Králiky)

Zvětšit mapu

Okolí:

Železnice přes Šturec. Hromada tunelů, nejdelší tunel SK. Železnice stále využívána, vysloveně alpského stylu.
Harmanecká jaskyňa (30min do kopce)
Špania dolina - památkoví rezervace, historická těžba mědi
Banská Bystrica
kterýkoliv kopec v okolí :)

Lumignano...

2010-04-23T09:47:00.002+02:00

Do Lumignana jsem nakonec dojel o pět lez později. Můj první plán, nebo spíše šance jet sem byla ještě od Martina v roce 2004. Tehdy sem se bál, nechtěl zameškávat školu a taky absolutně netušil, proč bych měl jet za lezením tak strašně daleko, nebo nevěřil, že tam bude teplo.

Čas se mění, a i z odpůrce dlouhých cest se stal majitel dvojčat neustále doplňující sadu friendů a taky, a to tom má být tento článek, nadšený návštěvník Lumignana.

Lumignano najdete nad stejnojmennou vesničkou, která leží v těsné blízkosti Viacenzy. Ve Viacenze je letiště, bohužel bez Ryanairu. Ale pokud by se v tomhle něco změnilo, tak docela hukot, protože autobus do Lumignana jezdí a divil bych se, kdyby z jinama, než z Vicenzy. Leze se především po dírkách. S tím se taky do oblasti vyrážel těšíc se na to, že lezení po dírkách (Jura, Prečín, Peilstein) mně sedí a baví. Tady to bylo zpočátku dost jiné, hlavně v tom, že dírky tak nějak nebraly. Docela jsme se v tom všichni trápili (potom naštěstí úleva, že jsem trefil jedinou 7a v sektoru :-D). Další sektory přinesly kýženou spokojenost. Krásné lezení po chytech, atletické kroky, sluníčko, všude krásně zeleno. Obrovské možnosti nabízí také Brojon, nebo Lumignano nuovo. Tam ale v tak krátké době nemáme žádnou šanci se dostat...

Další den byl ve znamení odjezdu a tak se konalo jen jarní dolezení. Vybraný sektor, nebo v podstatě ty dvě cesty co se stihly byly naprosto super. Potom návrat do auta a 10 hodin v autě.

Spaní: na parkovišti za vesnicí (dědina je jednosměrná) za předpokladu slušného chování. Bohužel mám informace, že spaní na tomto místě může být problém. V tomto případě si moc neumím představit případné zašívání, protože oblast kolem je placka, kde se toho moc neschová, v kopečkách toho moc není.

Voda: na parkovišti

Doprava: klidně varianta při cestě z Arca, kde to konkrétně mě moc nebaví. Z východu ČR nejlépe přes Tarvisio. Poplatky za dálnice v Itálii činí 16€ v jednom směru

Jídlo: pizzerie přímo v Lumignanu. Pizzu mám rád, ale v tomto případě můžu prohlásit, že lepší jsem ještě nikdy v životě neměl.

Průvodce: na lezci (jen Lumignano classico), pak tištěný za 30€, který se mi nepodařilo sehnat. Snad prej v Arcu....

Mapa:

Zvětšit mapu

Portugalsko - zastavení poslední - Azoia

2010-02-11T23:07:00.002+01:00

Na poslední víkend v Portugalsku jsem se opravdu moc těšil. Měla tu už být Janina a naše plány byly jasné. Nehodlali jsme riskovat, jestli se lezci v Portu někam vypraví nebo ne a raději zvolili drahou jistotu v podobě cesty vlakem na jih směr Lisabon s tím, že z hlavního města je to k super lezení daleko blíž. A taky návštěva kamarádky Áji a její Babuchy, důvodů tedy bylo daleko víc...

V plánu bylo Cascais, kde jsme byli a pak snad Sesimbra, kam se busem, vlakem a lodí jede pěkně dlouho. Nakonec velmi milé překvapení v podobě cesty autem způsobilo, že jsme se ocitli v Azoia. Místu, kde se kdysi konal "girl Peztl Rock trip". Přístup jen podle průvodce musí být velmi akční, asi bych pěkně bloudil. Útesy jsou všude kolem a najít ten, kde se leze nebude nic snadného. Leze se ve třech sektorech. Dva z nich jsou hned u sebe, třetí je o kus dál (lepší přesun autem). Lezeni pěkné, ale neporovnatelné s pro nás bližším Španělskem nebo Francií, takže plácat se až na samý konec světa se nevyplatí. Snad jen v případě nějaké objevné výpravy a touze po poznání.

(foto: Luka Kufrin)

Takže, 3 sektory, dohromady ani ne 50 cest. Podle počtu cest tedy poloviční Lidečko. Jenže - Lidečko nemá pod nohama oceán, který krásně práská do jeskyní ve skalách pod vámi. Lezení je klasicky jižní. Co opravdu stojí za zmínku jsou 2 jeskyně, které jsou velmi chytovaté a kratší a tak si v tamější zmenšené St. Linyi zalezou i daleko slabší jedinci než-li Andrada, Sharma nebo náš Adámek - no, bez mála i já, kdybych nebyl tak líný.

Jak tedy zakončit krátkou prezentaci oblasti? Průvodčíka mám, na net dávat nehodlám. Kdo chce, ať mailem poprosí. Pokud někdo bude v Porugalsku, myslim, že se jedná o dost možná o jedno z nejvděčnějších řešení kam na víkend.

A nakonec, kde to vlastně je!

Zvětšit mapu

Lavadores - zlatá tečka na samotný závěr.

2010-02-01T16:04:00.002+01:00

O šutrech v Lavadores jsem se dozvěděl ještě před svým odjezdem do Portugalska. Na fotkách neskutečné kameny, které musí nadchnout oko každého boulderisty. Je to opravdu tak, nadchnou. Bohužel jen na první pohled. Při bližším ohledání člověk zjistí, že moře žulové balvany ohladilo tak, že na nich nezůstaly téměř žádné chyty a tak bouldering v Lavadores připomíná spíš plazení....

(Andreas v 5B+ - vylezl sem to asi já, takže název "Slavičínská" :-D)

Nicméně i přes tento průser, který zde přiroda předvedla se zde najdou bouldříky, které opravdu stojí za to. Akorát je třeba hledat, protože další škodou je neexistence průvodce, který by podobné hledání usnadnil. Inu, jsme v Portugalsku, kde vrchol poznávání přírody představuje pro mnohé pozorování moře a poslech hudby - ze zavřeného auta.

(ač od pohledu lehké, tak asi 6A)

Ale zpět k boulderingu. Andy (Nor žijící dlouhodobě v Portugalsku) se rozhodl napravit neexistenci pruvodce, já sem slibil dodat topo a mapku + informace o tom, co sem tam polezl. No, docela zavidim erasmákum, kteří sem později přijedou, že budou "ochuzeni" o prvotní nasrání.

Lavadores jde rozdělit na dvě části. Na severní, kde je třeba bouldermatku (tam moc nechodím, matku nemám, zrantat se nehodlám, své kotníky mám rád) a na jižní, kde je bouldermatka naprosto zbytečná, protože jemný písek dosahuje v podstatě stejné tlumivé vlastnosti jako PAD Runway. Ony tlumivé vlastnosti jsou docela třeba, protože některé balvany dosahují výšky, která by v Juře měla 3-4 borháky.

(Maré de Outono 6A - tohle nebyl prváč)

Při mé pravděpodobně před-poslední návštěvě Lavadores jsem nebyl konečně sám, byli jsme boulderovat dokonce tři a tak nápady padaly, doslova jeden za druhým a výsledkem byly velmi pěkné bouldery. Dost možná první přelezy. V průvodci je uvedeme jako první. Najde-li se někdo s informací, že boulder přelezl již dříve, Andy vše rád opraví. Klasa bude nastavena na klasu v oblasti St. Tirso.

(zatím projekt, klasa tak 6B+/C - odhad)

Já teď čekám návrat do české zimy, kde si užiju ledy a potom na jaro "úchvatné lezeni v Krasu", kde jsou ... ano, taky bouldery - a místo zadání mojí diplomové práce. Chjo, proč zrovna tam! Tak dobře zalezte, Erasmáci ...

Jak na tom asi opravdu jsme?

2010-01-29T12:43:00.003+01:00

Moje "mise" v Portugalsku se pomalu ale jistě blíží svému konci. Ještě slepit 15 kreditu ať se vyhnu největšímu průseru, který jsem kdy vytvořil a pak se můžu těšit na spolužáky a to, že nebudu neustále muset žvatlat anglicky. Lezení jsem si tu oproti očekávání moc neužil - samotného mě to moc nebaví, taky peněz je tu málo, lidi nejsou doprava na skály je drahá, takže se domů vlastně těším i na to obyčejné lezení na Lidečku.

Ale o čem jsem to chtěl napsat, takovou perličku, postřeh. V Portugalsku mají o ČR daleko větší a lepší povědomí, než češi o Portugaslku. Docela mě zarazilo, kolik lidí se k nám chystá, kolik lidí u nás bylo, kolik lidí ví o ČR hromadu věcí ví. Kde kdo si tu umí sám koupit letenku u Ryanair, byťstarší ročníky, všichni vědí, že po Evropě lze levně cestovat a neciví na mě jako většina lidí u nás, když vykládám příběhy kde a za kolik jsem byl. Jen to neustálé řazení do východní Evropy, na které jsem začal být poněkud alergický. Ale dá se jim to vysvětlit, což sem několikrát, postupně se stále vyšším tepem dělal. Každopádně, když se místním poradí, ať si udělají čárku od Sagres (nejzápadněší místo na jihu Portugalska - všichni znají) po sever Uralu, na čárce ať udělají prostředek tak zjistí, že půlka je někde víc v pravo než čekali, takže v tom případě ČR je západ, pakliže nechtějí vyčlenit i střední Evropu, o řazení Rakouska na západ potom nemluvím. Finsku se člověk musí jenom pousmát. Historickou podobu odmítám, 20 let je dlouho a ekonomické hledicko nápodobně. To by potom v tom případě Portugalsko patřilo někde na pomezí ČR a Slovenska, kde jejich HDP patří. V růstu (poklesu) snad ještě za Slovensko... V podstatě nakonec všichni uznají...

Každopádně co mi přijde u nás ve velkém nepořádku je školství. Možná ne ani tak systém, ale samotný výstup a to včetně mě... pamatuji si, že od dětství jsme pořád slyšel, jak jsou češi chytří, no naprosté kapacity. To že dopadali v každém průzkumu špatně se interpretovalo na špatnou nastavenost testu na západní systém vzdělávání a argument, podívejte na blbé američany, pletou si Francii s ČR, neví hlavní město naší "známé" středoevropské mocnosti. Bohužel realita je jiná a to, že víme hlavní město toho a toho státu, v biologii nám nacpou do hlavy Claviculu, Scápula, Homerus, Rádius, Ulnu (nevím, jestli jsem dobře napsal) ... to nepovažuji za podstatné. Asi je na čase něco změnit. O jazykové výbavě raději ani nemlvím. Upřímně, když porovnám schopnost domluvit se anglicky u mých spolužáků z Brna (znám z hodin angličtiny) se spolužáky v Portugalsku, výsledek je naprosto katastrofální. A to ještě Portugalci mohou říci, že jejich rodný jazyk je na rozdíl od češtiny jazykem světovým. Nechci teď tropit rámus, ale já nosil vcelku pravidelně čtyřky z testů v angličtině na střední škole a teď bych fasoval koule. Rozhodně nechci působit namyšleně, ale věřím, že se domluvím lépe, než většina premiantek s jedničkama. A geologie? Docela mě zaskočilo, že u testu z GIS si všichni pamatovali, kolik Sn obsahuje Kasiterit ... já to věděl maximálně tak den před a den po zkoušce! Nemluvě o tom, že tady na geologii s tímhle programem, pro uplatnění asi nezbytným všichni v pokročilejší fázi studia umí. U nás ještě ani nebyl zaveden do výuky. A tak dále... Tak dobré ráno, vstáváme!

St. Tirso - bouldering

2010-01-11T19:00:00.001+01:00

Článek budiž inspirací pro ty, co by jednou vyjeli na Erasmus do Porta s tím, že jen polezou, polezou ... a pak se nestačili divit. První škrt udělají finance. Pokud Vám papínek s mamá měsíčně nepřisypou do měchu v bance aspoň těch 200€, tak na lezení můžete zapomenout. Cesta na skály je drahá. Ne dlouhá, ale drahá. Portugalci počítájí náklady nějak zvláštně, ale to vůbec nevadí, protože pokaždé když už v nějakém tom autě jednoho z cca 30lidí, co v 1,8milionovem Portu leze sedím, mám obrovskou radost, že se vůbec někam jede.

Jedna z možností kam se vypravit, a to snad i bez samohybu je St. Tirso. Jezdí tam příměstský vlak a tak snad jako inspirace nebo výzva může posloužit možná cesta pěškobusem na kopec, který je z města pěkně viditelný a stojí na něm kostel. Já tam pěšky už asi jít nestihnu, můj čas Portugalsku se krátí, ale pro následovníky - zkuste to!

Průvodce, jak už to tak v Portugalsku bývá je zdarma na netu. Místní komunita je tak malá, že by se v případě vytisknutí stejně nikdy neprodali. Je pěkný a dá se podle něj orientovat. Klasa boulderů jě měkká, šutr žere prsty jako nikde jinde. Bouldermatky snad ani není třeba. Jakkoliv bych bez matky sice nikdy nikde nelezl, tak tady je paráda to, že ačkoliv jsou šutry na kopci, pod šutrem je pokaždé rovina, kde se odskočit dá. A za to palec nahoru.

Boulderů je mraky, šak sa podívajte do průvodce (link dodám). Hromada je zamešených, ale i tak se dá přebrat to pěkné. Balvany jsou v krásném lese. Potenciál obrovský. Tak snad v budoucnu fontáč na zimu? :) Trochu jsem si vzpomněl na Vencu, hlavně na jeho klasu, kterou by portugalčíci asi nepochopili. Ale tak třeba tam někdy někdo ještě někdo české stopy zapíchne do bouldermatky, či snad hlíny. Já zanechal odmešením "Czech direct - 6A+" :) Akorat klasa i boulder samotný dělá spíš ostudu zemi Adama Ondry, Tomáše Mrázka... :-) Přiznávám, že jsme to chtěl pojmenovat po své rodné vísce, ale to portugalci nějak nemohli vyslovit... :)

Zvětšit mapu

Ilha do Corvo...

2009-12-10T14:22:00.006+01:00

Hrátky s GISem ... po legalni mez, kam spada studentská licence a DEM zdarma :)

Akorát tak nějak bádám, proč mi GIS pokaždé spadne, když oceán obarvím jako oceán...:( Tak aspoň se mám čím bavit!

Ilha do Corvo ja jeden z ostrovu Azoru. V podstate uplny konec sveta a to i pro lidi, kteri ziji na Azorech (na tech hlavnejsich ostrovech). Samozrejme pro portugalce zijici na kontinentu jsou ony ostrovy kdesi uprostred ocenu symbolem konce sveta. A asi je to i pravda, staci jenom mrknout na mapu sveta a cloveka hned prepadnou myslenky, jaky je to zivot, takhle na samotnem konci.

Jinak je ostrov vulkanickeho puvodu, od hlavniho ostrova souostrovi vzdaleny nejakych 600km. K dalsimu ostruvku je to relativne blizko, ostatni jsou o poznani dal. Na ostrove je i malinke letiste, ale to spis pro postovni letadla. Ucinena nadhera a samota!

Lidečko - krátký nával nostalgie...

2009-12-02T12:58:00.001+01:00

Krátký nával nostalgie?

Čertovy skály u Lidečka. Nejviditelnější, najnavštěvovanější... asi žádný šutr na Valašku a celkově v oblasti Moravských pískovců není tak známý jako právě skály na Lidečku. Jako malý kluk jsem kolem nich projížděl po cestě z Pulčin, vyhlížel lezce, obdivoval je. Právě tady jsem prvně lezl ve vlastním sedáku a tady strávil nejvíc lezeckého času a taky získal lásku k rajbasům a položenému lezení obecně, které mým kamarádům silákům z Brna je tak odporné. Tady jsem přelezl první 6, 7, 8, ... a dotknul se stupně 9. Nicméně, v případě zimy si klasu snižuju o stupeň, je to moje soukromá blbost, ale já to tak prostě dělám. :-P takže 9 tu ještě nemám.

V roce 2005 jsem Lidečko navštívil 56x - to podle jízdenek na vlak. Pak, díky tomu, že vlak pořádně jinam nejezdil, já byl ve Slavičíně sám jsem získal k těmto skalám opravdu odpor a podíval se na ně jen maximálně parkrát do roka. Před odjezdem do Portugalska jsme se ale zajel s českým lezením rozloučit právě sem. Fotil nás tam jeden klučina. Vyměnili jsme si mail, já čekal na fotky a už ani nedoufal, že někdy dojdou... Došly.

Pzn. jen mě popadl krátký nával nostalgie a to, že se docela těším na silvestrovské a vánoční lezení...

Cascais

2009-11-22T09:25:00.021+01:00

Cacais je lezecká oblast (i turistické městečko) kousek od Lisabonu. Rozhodně by patřila mezi lezecké světové oblasti, ale boužel jí chybí jak na rozsáhlosti, tak výšce (délce cest). Ale jinak opravdu nádhera- lezení přímo nad oceánem, super matroš, až kýčovité výhledy... Přímo to člověka láká vytáhnout foťák a jen tak fotit, pozorovat racky, prohodit pár slov s místními rybáři, kteří se očividně při lovu nudí...jen tak se okoupat nebo se vylepit na kámen a vyhřívat se (pokud to dopřeje počasí)..prostě ráj.

Jelikož jsme pobývali pár dní v Lisabonu, zvolili jsme do Cascais cestu vlakem. Najít skály nebyl vcelku žádný problém, stačí se držet pobřeží:). Bylo to poprvé, co jsem se ke skalám nedrápala do kopce, ale světe div se z kopce:). Stačilo sejít schůdky od cesty a hurá na útesy.

První den jsme zvolili sektor více vlevo. Pod útesy bylo plno balvanů, takže nástup byl aspoň trošku dobrodružný:). Ája (naše hostitelka) nám ukazuje vcelku velký šutr na zemi, na kterém je nýt. Prý spadl vrchu cesty...celkem o tom pochybujeme a děláme si srandu, že Portugalci mají bouder s jištěním:-D. Ale je to možné, ostatně to velké množství kamenů se tam nějak octnout muselo.. Průvodce nemáme, tak lezeme cesty jen tak odhadem. Fakt nádherné lezení. Mára nám tahá většinu cest, ale dokonce se přemůžu a něco lezu i na prvním:-D. Klasu si tipujeme, ale po zjištění na netu je hodně tvrdá, na Portugalsko až moc. Boužel čas rychle utíká a nám se začíná šeřit. Balíme věci a po tmě kličkujeme s čelovkou mezi kameny. Večer dáme ještě prohlídku Cacais, které patří mezi nejkrásnější města Portugalska a už se těšíme na další den.

Druhý den (už bez Áji) volíme jiný sektor, který se nachází u majáku. Cesty za nás vybírá příroda, protože začíná příliv. Tak šup, rychle vylézt pár cest dole o moře než se tam dostane voda. Opravdu nádhera, nádhera...kdyby byly cesty trošku delší, tak snad lepší než Semáč. Kvůli vlnám se postupně posunujeme stále výš. Vlnky jsou opravdu montruozní...rozbíjí se o útesy a co chvíli se zdá, že přichází malé tsunami:). Boužel nám nepřeje moc ani počasí a přichází pár přeháněk. A tak volíme cesty nejen z dosahu vln, ale i takové aby byly pokud možno suché. Moje 4 na prvákovi vypadá u druhé polovině spíše jako lezení kluzkým potokem, ale dám ji..přece nebudu ze 4 dolů!:-D Nakonec se dorazíme v 7, která je pekelně těžká (anebo naše prsty tak sedřené:)). Spodek cesty je z materiálu podobnému jako na stalaktitech v jeskyních a moc tomu nevěřím, že to bude držet...naštěstí pak už je zas vápno. Výhled z vrchu fakt stojí za to. Ale už musím jít dolů, rychle pobalit věci a na vlak směr Porto. Co říct na závěr? Opravdu krásně prožité 2dva dny s lezením. Hore zdar! (Třeba možná v únoru:))

Pruvodce:
http://www.socurtir.com/

Tenerife - Pico de Teide

2009-11-19T20:59:00.006+01:00

Perla Atlantiku? Nejkrásnější místo co jsme kdy navštívil? Několik světů na velmi malé ploše? I takové dojmy mám z místa, kde jsem se měl možnost díky pohostinnosti Ryairu měl podívat.

První pohled na Pico... při příjezdu ze severní strany ostrova

Tenerife bylo z pohledu geologie dlouho poměrně obtížně interpretovatelné. Dlouho bylo Tenerife považované za takzvaný HotSpot. Dneska se názory kloní spíše k tomu, že se jedná o výsledky činnosti alpínského vrásnění a tomu, že se jedná o blízký kontakt mezi kontinentální a oceánskou deskou. No, moc sem to nepobral, já bych to měl nejradši za hotspot...¨

Historie ostrova trvá přibližně 8,5mil let, kdy se na dno tehdejšího oceánu začala vylévat láva. Samotné Tenerife potom vzniklo ze tří ostrovů, které se postupně spojily. Před 1,9mil let na tehdejším Tenerife vyrostl supervulkán, který dost možná dosáhl výšky až k 5km. Bohužel nic není věčné, a tak díky sopečnému výbuchu před přibližně 150 000 lety nemáme na Tenerife lyžařské středisko na vrcholu sopky a já mám osobní rekord v nadmořské výšce pouze oněch 3718m. Výbuch zanechal obrovskou kalderu, dnes zvanou Las Canadas, jejíž spodní část leží v nadmořské výšce přibližně 2100-2400m. Okrajové části potom dosahují výšky až k 2700m. Špička sopky prdla, něco se sesunulo do moře a udělalo jistě parádní Tsunami, spíš víc parádních vlnek. Takové vlnky by jistě položili naši západní civilizaci na lopatky, o ekonomice nemluvě. Následně v severní části kaldery začal růst vulkán nový - Pico de Teide, ke kterému se potom přidalo ještě Pico de Viejo, kde se taky odehrály zatím poslední dramatické projevy vulkanické činnosti na ostrově. Poslední erupce se odehrály na počátku 20. století, přesně roku 1909, poslední opravdu velká v druhé polovině 18. století, kdy Teide prskalo až na Grand Canarii...

Las Canadas - pozůstatek velkého výbuchu před 150 000lety

V současné době je vulkán považován za klidný,nicméně většina názorů se shoduje na tom, že ještě minimálně jednu velkou erupci má před sebou. Dost často se mluví o tom, že to bude docela průser. Pokud by se ostrov, nebo jeho část shrnula do moře... tak přes oceán to na západní pobřeží USA není až tak daleko, Evropa to by to jistě taky pěkně schytla.

Výstup na sopku zabere celý den. Jedná se o pěknou, nicméně ke konci velmi nudnou procházku, kde Vás především bude bolet palice z nadmořské výšky. Jde se jenom do kopce, žádný hřeben no nic... ale tak to je snad samozřejmé už při pohledu na sopku, že na kužel se jde monotóně. Na samotný vrchol je třeba povolení. Počet je omezen na 50lidí za hodinu. Povolení je zdarma, vyřídit se dá v Santa Cruz de Tenerife, hlavním městě ostrova v kanceláři správy národního parku.

Pohled do dílny Hefaistovy se popravdě čekal monstróznější...

K turistice musí být parádní ostrov. I když, výšlap až někde od hladiny moře bych asi nedal, nebo by se mi jistě nechtělo...

takže... www.ryanair.com a šup, dokud tam ostrov ještě stojí :-D

Více fotek: http://picasaweb.google.com/marek.goldbach/Tenerife#

Vale de Poios

2009-10-05T10:42:00.006+02:00

Nevím, jak začat článek o oblasti, kterou myslím, mnoho českých lezců přede mnou nenavštívilo. Už jsem omrkl oblasti těsně u Porta, případně přímo v Portu. Většina z nich splňovala to, co se dá očekávat od městských oblastí, žádná kromě boulderingu v Lavadores mě nijak nenadchla. Po poradě s Nojvou, který tu byl loni na semestr jsme zamířil za chlapíkem jménem Silvio Morgado - řeknu na rovinu: lezeckému štěstí vstříc.

(a řekněte, že to nepřipomíná St. Legere...)

Domluva byla jednoduchá, tak jsme v neděli zamířili směr Coimbra. Poblíž tohoto univerzitního města na půli cesty mezi Lisabonem a Portem se nachází kopečky, které jsou budovány jurským vápencem. Ano, spolu s blízkostí moře a rychlou erozí se tu nabízí to, co vyhledává valná většina lezců z celého světa v jižní Francii, Španělsku nebo Itálii.

(tohle je zas hotová Sperlonga.... akorat asi o něco lepší)

Vale de Poios - předem musím říct, že lezecké oblasti v okolí Coimbry je třeba brát jako celek, třeba jako Frankenjuru. Nebrat jen konkrétní podoblasti. Ono, každý z vás říká, že jede Jury, ne do Marienthalu (omlouvám se, jestli jsme špatně napsal). Ono, jen v těsné blízkosti Vale do Poios mi byli ukázány další tři oblasti, velikostně srovnatelné s Vale de Poios a mezi těmito oblastmi se dá přejít, nebo přejet autem za pár minut, respektive odhadem hodinu chůze. Mám-li se zamyslet nad tím, co mi první sektor připomínal, řeknu bez váhání, že na první pohled to bylo St. Legere.... při lezení sem si potom připadal jako v Juře. To zas bylo dírkama. Mínusem je výška, ale díky převislosti tu nateče i tak. Samozřejmě, Ceuse ani Siurana to není, ale je to super než cokoliv u nás nebo na Slovensku. To jest můj názor, který měnit jen tak nehodlám, na to jsme měl první dojem příliš silný.

(Silvio si dává 7b na OS... prej bylo lehké :-D)

Oblast se nachází u vesničky Poios, nedaleko Redinha. Má celkem 12 sektorů, celkem průvodce uvádí 162 cest. Nutno podotknout, že se zdaleka nejedná o konečný počet cest. Portugalská lezecká komunita je malá a cesty vznikají pomalu. Zejména východně orientovaná strana nabízí obrovský potenciál cest, které si na svůj vznik budou muset ještě nějaký ten rok počkat.

(tady jsem si připomněl cesty z Ceuse, ty kousek napravo od Cascade)

Závěr? Zavedu hvězdičkový systém, jedna až pět hvězdiček. Pět dám akorát Siuraně :-P, možná někdy Red Rocks, jestli se tam dokopu. Nulu tradičně Krasu (považujte za skutečně neobjektivní), tři Predhorie, Prečínu, čtyři Lidečku (holt neobjektivní patriot valašský)... Takže Vale de Poios 4*

(Silvio - místní lezecká generalita. V průvodci je na mnoha fotkách)

Plusy:

málo lezců, v Portugalsku lezení není tak populární
blízko od parkoviště, pohodlné spaní ve svobodomyslném a přátelském Portugalsku
velmi kvalitně zpracovaný knižní průvodce za rozumnou cenu (15€). Je v něm celé to vápencové uskupení v okolí Coimbry, včetně info, jak se tam dostat busem atd.

Mínusy

výška - nepřesahuje 20m
horko (v zimě zas plus, takže spekulativní)
u bivaku není voda a ani nevím, kde by na okolí byla
můj soukromý problém - jsou tam nýty, které nemusím (nedá se pytlit :-D)

Tak, a ještě pro dokreslení a případné následovníky ... kde že to je!

Zvětšit mapu

Valongo - první lezení v Portugalsku s lanem

2009-10-03T13:14:00.007+02:00

Valongo je oblast těsně u Porta. Jedná se tedy o ukázkovou městskou oblast, což v sobě skýtá řadu výhod i nevýhod. Leze se na granitu, který zde vytvořil poměrně zajímavé chyty, včetně hodin madel a obecně chytů, které se na podobném materiálu nijak zvlášť často nevidí.

Obtížnost cest je různá. Od velmi lehkých, až po 7b+ v sektoru Amarella, který je pro mě zvláštní hlavně tím, že moc nechápu, jak se k němu má správně chodit. My jsme brodili. Teď to šlo, bylo přes 30°C, ale jak to budu dělat v zimě kdy tam konečně bude tření, to opravdu netuším. Leze se na několika sektorech, které jsou rozprostřeny na několika kilometrech čtverečních. A ještě doplním, lezení není tak hnusné, jak by se na první pohled z fotky mohlo zdát. Nicméně, Lavadores je stejně lepší!

Nejedná se o lezení, za kterým by se hodilo cestovat tisíce kilometrů, ale na vyblbnutí po škole, práci nebo jen když se nechce cestovat moc daleko to určitě stačí. Ostatně, ty lepší oblasti jsou spíš až v okolí Coimbry, tam bych měl jet zítra, pokud teda všechno dobře dopadne. Ještě doplním, že skutečně hnusnou kulisu jinak místy pěkného okolí dokresluje požářiště lesa (v Portugalsku nic neobvyklého) a taky lom s obrovskou haldou. O tom, že Portugalci moc často odpadkové koše nehledají jsem se už myslím zmínil v minulosti, takže i ty odpadky připomínají spíš Matiční ... Mimochodem, oblast je známa těžbou zlata už od římských dob

Průvodce pro Portugalsko obecně neexistuje, nebo momentálně není. Bohužel, Portugalci nic kromě fotbalu, motorismu a surfování neznají.

Průvodce na Valongo najdete tady.

Liga mistrů - Porto vs. Atletico Madrid, aneb jak sem šel na fotbal podruhé...

2009-10-01T18:53:00.005+02:00

Začnu tedy tím, že na podruhé už jsem na fotbal vlezl, a tak moje druhá návštěva neskončila u bran Estadia de Dragao jako minule. Upřímně, zatím jsem byl na fotbále jen u nás v Lipové, ve Slavičíně jsem nikdy nebyl. Tentokrát mě teda čekalo něco jiného. Liga mistrů a to ještě v Portu. Lístky jsme nakonec sehnali za "pouhých" 18€ s tím, že jsme nakonec zvolili raději místo nahoře, než dole a za brankou.

Ceny za fotbal v Portu jsou samostatnou kapitolou. Jsou velmi vysoké v poměru k ostatním cenám. V ČR se docela obecně ví, že Portugalsko bylo první zemí, kterou ČR předběhla ze starých členů EU z pohledu HDP. Já jen nastíním, že onu převahu ČR tady v praxi moc nevidím a kolikrát si myslím, že HDP Portugalska musí být minimálně dvojnásobné. No, snad je to tím, že jsem se pořádně nedostal za hranice Porta, které spolu s Lisabonem určitě tvoří většinu HDP Portugalska. Tak tedy, pokud nejste členem Socio (což je ve městě odhadem každý kdo ví, kde je stadion), tak zaplatíte minimálně 30€ za ligu, 40€ potom za utkání v základní skupině Ligy mistrů. My tedy vysolili 18€.

Stadion v Portu je nádhera, 50 000 lidí uvnitř utvoří na každý zápas domácího týmu super atmosféru, fotbal strašně prožívají. Ono, my jsme dostali Socio kartičku od jednoho z profesorů na škole a myslím, že ve škole tuhle kartičku vlastní hooodně z akademiků.

Samotné utkání? Hned na úvod mě nasrali tím, že mi zakázali vzít foťák... tak jsme ho musel odevzdat. Holt, ostatní to vědí, tak ho schovají. Co bych ovšem mohl vyfotit na takovém utkání z podstřechy stadionu? Chjo, hlavně že hulit se tam může... První podstatná okamžik byl kolaps jednoho z diváků, který byl následně odvezen, potom vystřídání golmana Madridu, který 2x poskočil a už ho nesli. V první půli jsem si připadal jako na dětské trampolíně, kde děti legračně padají, takové divadýlko, těch teatrálních pádů bylo příliš :-D. Když už jsem se začal bát, že na velkém fotbale neuvidím gól, tak se stal malý zázrak a Porto dokopalo poskakující balón za čárů ... tak si na stadioně zařvali, no :) Druhý jsem neviděl, jelikož mi výhled zhatila jedna z fanynek, která neskutečně intenzivně mávala svou šálou, takže druhý jsem neviděl... Pak bylo rozhodnuto, kluci to doklusali, občas si čutli na půlce a já mohl odejít s pocitem, že pětikilo je v prdeli, ale že jsme viděl krásný stadion a podstatnou část portugalské kultury.

Jak jsme šli na fotbal....

2009-09-27T10:56:00.006+02:00

Porto vs. Sporting Lisabon :-D

Portugalsko je fotbalem velmi zatížená země. On už Salazar jen proto, aby si dělnickou třídu uklidnil a měl od ní jednoduše řečeno pokoj přišel na to, že když jim dá fotbal, pivo, víno, jídlo a bydlení má od dělnické třídy, tudíž naprosté většiny obyvatel země klid...

Plán navštívit nějaký ten zápas jsme měl i přesto, že na fotbal ve Slavičíně nepáchnu ani omylem. Maximálně tak do Lipové, kde se rád podívám na vysloveně amatérský fotbal, kde si člověk i nějakou tu srandu užije. Tentokrát to ale bylo přeci jen Porto a k tomu Sporting Lisabon...

Cena lístku měla být 15€, kterou jsem byl ochotný akceptovat i s vědomím, že možná ani míč neuvidím z té dálky. Zrušili jsme tedy plány na víkendový výšlap s vidinou hodnotného sportovního zážitku a vyrazili na konečnou všech linek metra: Estadio de Dragao. Vylezli jsme před monstrózní novodobou dominantu Porta ejhle, lístky za 15€ už nebyli a prej ani nejsou, že ono je to jen pro nějaké členy nějakého spolku s podmínkou takovou, že musí mít trvalý pobyt v Portu :-) Takže se na nás vrhli všichni překupníci co kolem stáli a začli nám nabízet lístky a bylo až s podivem, jak všichni uměli najednou anglicky. Lístky za 30€ nám nabízeli za 25€ ... a to ať si strčí pánové někam. Tyhle peníze za to, abych se mohl podívat na bandu nagelovaných simulantů jak se válí po trávníku tím víc a teatrálněji, jak se blíží velkému vápno, tak tohle odmítám, za třetinové peníze letíme na Kanáry za stejné můžu jet do Lisabonu nebo se podívat do populárního Algarve. Obešli jsme teda stadion, podívali se kolem, našli místo odkud byla velkou dírou vidět přibližně polovina stadionu (ano, tady budu pravidelně chodívat gratis, tak jako se ostatně chodí u nás ve Slavičíně). Pro tentokrát jsme se rozhodli vykašlat se na čekání (několikahodinové) na zídce s tím, že vidíme půlku hřiště a dokonce i půlku jedné branky, ale příště - proč ne. Na Chelsa si tam postojím :)

Inu, tak skončila má první návštěva velkého fotbalu ...

P.S. výsledek nakonec 1:0 pro Porto... v televizi byl záznam. Porto dalo jednoho záhadného usmolence kdy se odrazil míč do branky od některého z hráčů - říkejme tomu třeba teč.

taky doufám, že sem nechodí moc fotbalových nadšenců aby tu po mě plivalo, že jak jsme jim to tady poplival jejich nádherný sport, ale jen se klidně vyjádřete! :)

Lavadores - bouldering

2009-09-22T21:59:00.006+02:00

Bez lezení by to nešlo...

Mimochodem, možná by aspoň stálo za to, někdy to zkusit. Oprostit se od věci milované, ale už někdy tak všední. Zkusit něco nového, třeba surfovat na vlnách ... něco, co doma na rybníku ve Slavičíně budu moc jen těžko dělat a na co už nikdy v životě nemusím mít ty správné podmínky. Vždyť lezení je tak nenáročné - šutry jsou téměř všude. Bohužel, stará láska nerezaví a tak jsme v Portu hned druhý den vyrazil do Valonga. Lezecké to oblasti nedaleko od Porta. Tam sem ale zapomněl foťák - teda, foťák jsem nechal na privátu. Tak tedy o Portské Stránské... (chudák šutry ve Valongu, takové přirovnání ale ten Zetor mi tam nějak nechyběl).

Začnu teda oblastí, kam se dá z Porta dostat MHD. Jedná se obrovské množství žulových balvanů roztroušených po plaži v části Vila Nova de Gaie zvané Lavadores. Ono je to vlastně pořád ještě Porto, aglomerace OPorta je obrovská. V knihách se uvádí, že Porto má cca 300tis obyvatel. Realita je ale někde úplně jinde. Město Porto, kde nelze pořádně rozlišit kde končí a začínají části jako Porto, Riberira, Vila Nova de Gaia, Valongo, Matoshinos ... tak tady v té aglomeraci žije hodně přes 1mega lidí.

Bouldering v Lavadores je velmi slušnou lezeckou nabídkou, která z mého úhlu pohledu daleko převyšuje možnosti lezení v místě mé domovské univerzitě - v Brně. Kras prostě nemusím! Balvany se táhnou v délce několika set metrů. Dopady jsou velmi luxusní - do jemného písku pláže. K tou šum oceánu, prostě nádhera! K oblasti pravdě podobně neexistuje žádný průvodce. Každý lezec si musí kameny projít a vyhlédnout, co ho zajímá. Leze se po oblinách, krystalech které ač už malé nebo větší vystupují z mateční horniny zdejší žuly. Kuriozitou může být to, že ne vždy si zalezete ten boulder, který máte v plánu - přiliv někdy rozhodne holt za Vás.

Lavadores je velmi pěkné lezení. Nicméně, pokud by někdo chtěl vážit z ČR cestu dlouhou přes 3000km do Porta, rozhodně bych mu návštěvu rozmluvil. Pokud se člověk někdy octne v tomto konci světa (středověkého doopravdy), může zde strávit několik velmi krásných dnů. Praktické informace, aneb další s čím je počítat je to, že písek se lepí na lezky = kobereček pořeší mnohé. V Portugalsku je většinou teplo, a teplo se s třením na žule zrovna moc nekamarádí....

Porto - začátek půlroku v Portu ...

2009-09-20T20:53:00.007+02:00

Ve čtvrtek to začalo. Po půl roce chystání, příprav a nakonec potom snad i nechuti odjet jsme byl časem dotlačen s Evčou sednout do létajícího dobytčáku a nechat se odnést na samotný konec Evropy. Po noci na Hahnu jsem v 8 ráno vystoupil v místě, které se má stát na půl roku mojím domovem...

Bydlíme na Rua de Cabral (na čabrálu). Ulici kousek od centra, nedaleko Placa de Republica u centra zdejšího MHD Trindade... Ubytování je za 150€. Cena je slušná, ale je to strašně malý kamrlík, kde pořádně ani není kam odložit věci. Nicméně jsem tu sotva 3 dny a už jsme si pomalu zvykl, tak snad to časem půjde.

Zatím na mě Portugalsko místy působí jako ghetto nepřizpůsobivých občanů u nás. Zejména jejich schopnost najít místo pro sušení prádla a obecně nízká schopnost zacházení s odpadky, o hledání odpadkových košů nemluvě...

Dojmy jsou zatím příliš čerstvé. Já zatím pevně věřím, že mi začíná nejlepší půlrok života, na který si ještě v důchodu rád vzpomenu. Každopádně, zatím je příliš brzo na takové soudy, ale je tu prostě krásně ačkoliv daleko...

Zítra jdeme poprvé do školy, takže začne ten správný hukot :)

65000mm

2009-08-31T17:10:00.003+02:00

Dneska zas přidám něco do soudku o zapomenutých a ne příliš často lezených cestách. Přibližně před 14 dny jsem po roce vyrazil na Súľov. Prečín, Predhorie a Sokolie mě až tak odtáhly od dřív milovaného Sůľova. Na Sůľov sem vyrazil s Janinou a její přání bylo zkusit něco dlouhého. Vzhledem k tomu, že cesty jako Venušino čaro nebo Rapsodia v modrom sem lezl už několikrát, pokusil jsem se prubnout cestu, o které jsem věděl jenom to, že exustuje a kde se přibližně nachází. Tak teda 65000mm. Cesta vede na Chrám, měří něco kolem 70m, leze se na 3 délky, klasa je prej 7-. Lezení je to docela pěkné, po 30m délce, kde se leze zprvu po hraně, potom se pokračuje v mírném traverzu doleva přes obrovské, vodou vymleté žlaby. Délka číslo dvě je potom veskrze hnusná, lehká, ale poslední, třetí délka v plotně stojí za to. K tomu když přičteme překrásné výhledy, máme několik pěkných hodin :) Slanění je potom naopak úplně nahovno. Dostat se doprava ke štandu je tragedie, další slaněni křovím taky pěkně nasere a poslední lehce pocuchá nervy v tom ohledu, jestli lano dosáhlo až dolů. Jářku, dosáhlo. Jinak bych tu už nebyl :)

Ještě bych chtěl zmínit něco málo o nové SK oblasti. Jedná se o další sektor na Predhorie, když se projde dál za novým Kopytem směrem na Sokolie. Sektor je určitě nadějný a má před sebou budoucnost. Je na něm plno lehkých, dlouhých cest kolem 30m. Obtížnost cest je kolem 5-6, nejtěžší bude na pomezí 6+, možná 7-. Sektor by měl nést název K60. Cest tam bude kolem 10, ale díky metrům lezení si tam člověk zaleze na celý den. Zatím je skála lámavá, špinavá, ale snad se to po pár deštích zlepší. Já si tam jeden den pěkně zalezl. Dlužno taky říct, že ve spojení Broznové, Podkovy, Kopyta a nově i K60 tu vznikla oblast vhodná pro lenochy kterým se nechce do kopce (Sokolie, Zlatá), nebo snad pro ty, kterým do potomci zatím neumožní.

Kopyto

2009-08-13T18:13:00.009+02:00

Kopyto je fungl nová oblast v okolí Považské Bystrice. Je to jeden ze sektorů Predhorie. Ačkoliv se jedná o na pohled velmi malý sektor, určitě bych jej nezatracoval. Ostatně, Predhorie, pokud nebudeme počítat zlatou nabízí poměrně málo cest a to na Bronzové, která je super, zastíněná, pěkně odjištěná a v pravé části i vysoká tu máme už jenom Podkovu, která je taky zastíněná, ale její nevýhodou je bohužel to, že tamější vápenec je celkové něpříjemný a ačkoliv se na něm defacto neleze, tak velmi kluzký. Bohužel!

Kopyto je k těmto sektorům velmi zajímavou alternativou. Lezení je velmi podobné Zlaté s tím, že tady se jedná o veliký převis, paradní chyty a absolutně neoklouzaný vápenec typu Zlatá. Ne žádné krasovské kluziště, kde mohou být i nové cesty jako třeba nad Propadáním v Rudici záhadně kluzké, i když se leze snad druhý přelez.

Mohu oblast jen doporučit. Bohužel poněkud divná asi bude klasifikace (DKUIAA). Zatím jsem zkoušel jenom lehčí směry, ale i těch je tu dost, ve spojení s Broznovou i na celý den. Super varianta pro rodiny, protože se tam člověk dostane i s kočárkem. Tak tedy,vzhůru na Predhorie.

(Ferkovi Piačkovi děkuji za seznam cest, a udělanou práci. Skálu jsem viděl už dávno, ale nikdy mě nenapadlo, že by v tak zarosténém nepříjemném kvaku mohly vzniknout tak pěkné cesty. Kluci se asi pěkně nadřeli!)

Přístup: Skála se nachází pod levou částí Podkovy, hned u cesty kudy vede zelená značka směrem od Predhorie. Výška skal - až 20m.

Větší obrázek tady

ľavý pilier 5
pilier a kút 5+
Tatranská magistrála 5+
reve do paplóna 7+/8-
legenda 7+
vzor 7+
projekt kalorická bomba ?
posledná šanca 7
Gudrum 6
Harry montér 7
kniha ôdržbára 8
rampa 5
križovatka 6-

Predhorie - Papilio

2009-07-24T20:25:00.004+02:00

Ani vlastně nevím proč jsem se v nejparnějších dnech octnul na Predhorie, které je sice super, ale tak možná v zimě při sluníčku. Dneska jsem s Marou a Zuzkou zustal dole na Bronzové, kde jsem neměl v plánu snad nikdy už jít, ale kvuli horku se lezeni dole jevilo jako jediná možnost. Pří pohledu do průvodce mě opravdu nenapadalo nic, co bych mohl lézt. Na co mám jsem vylezl, na co nemám, nevylezu nebo už mám zapytleno.

Nakonec jsme zvolili cestu Papilio. Klasa 7. Na cestu jsem se dival už několikrát, jenže borhák je tak vysoko. Fraškou bylo nakonec cvakani prvniho klackem. Tak jsem aspon Maru se Zuzkou pobavil

Cesta je to neskutečně pěkná. Paráda, nádhera! Jednoznačně nejpěknější cesta na Bronzové. Super 25m lezení, není tam žádná škaredá pasáž, prostě super! Jako pochvalu cestě můžem říct i to, že Kostková ji lezla 2x (na druhém) a chtěl i po třetí. To jsme se jí ale začli smát, tak nakonec couvla.

Tak teda - doporučení pro všechny. Nějak sem zkoušel v tomhle sekroru všechno a tohle je nejpěknější.

Jelenec

2009-07-22T11:48:00.005+02:00

Paráda, super, nádhera. Tohle jediné mě napadá po dvou dnech lezení v téhle oblasti kousek od Bánské Bystrice. Jelenec je velmi mláda oblast. Začalo se tam lozit kolem roku 2002. Nicméně dnes se jedná o poměrně velkou oblast s více než 100 cest, ale co je hlavní, velké množství cest je naprosto parádní! Dneska mě mrzí, že jsem touhle oblastí tak opovrhoval, pokaždé když jsem měl možnost, raději sem volil Semmering, který je jen o kousek dál. Teď ale budu uvažovat jinak, Jelenec mě dostal!

Oblast se nachází necelých 20km za Bánskou Bystricí směrem na Donovaly, přesně na rozhraní Nízkých Tater a Velké Fatry. Lezení samotné je potom na prvním kopci Velké Fatry. Oblast se hledá vcelku jednoduše. Těsně za mostem je po pravé straně ve směru od BB velká skála, na ní pomník. Pod pomníkem se parkuje, v případě nejistoty - kousek od památníku je přehrada s malou historickou elektrárnou. Přístup ke skalám je potom cca 200m dolů po silnici směrem na BB, kde po pravé straně najdeme žebřík, po kterém vyjdeme prvních 20m do nejprudšího kopce, potom pokračujem po pěšině. Od cesty je to opravdu kousek.

Dneska se leze ve dvou sektrorech. My jsme naprosto trapně lezli téměř oba dva dny jenom v jednom z nich, o druhém jsme nevěděli :-D. Ale i ten byl super. Skála je převislá, chce to lézt aspoň těch 7, ale i s 6-tkama se tam dá pár dní zabavit. Budiž důkazem to, že pro Janinu to bylo první vápno v životě a do té doby lezla cca 4x po dvou cestách na Lidečku a v okolí (sice se jedná o talent, protože cesty kolem 7 tam byla schopná poskákat už i teď). V oblasti je taky několik velmi těžkých cest v jeskyni, kde se nachází bivak. Potěší taky 2 prameny pitné vody přímo u skal, takže pokud člověk jde do bivaku, nemusí sebou tahat vodu na vaření apod. Vykoupat by se potom mělo teoreticky dát v přehradě těsně u pomníku. Voda prej ale bude pěkně studená, no snad příště zkusím. Tentokrát byla zima jen když člověk kolem procházel.

Na nejtěžší projekt je vypsaná odměna 300€ (podmínkou je video). Druhý sektor je od prvního oddělený pásem, kde skály nejsou. Proto jsem to tam zapíchl a dál nešel, no - eror! Povzbuzením do budoucna potom určitě může být to, že pás skal pokračuje ještě velmi daleko za sektor číslo 2. Tam se zatím neleze, ale jedná se o tom s ochránci. Pokud by tohle prošlo, nevím o lepší oblasti v širokém okolí.

Opravdu netuším, co oblasti vytknout. Snad jen to, že ji nemám hned u baráku a cesta do Bánské Bystrice se docela vleče. Nejedná se tu o kilometry, ale o "odstrčenost" regionu. Těch 150km tam docela trvá. Cestou zpět jsme jeli na Ružoberok, cestou se stavili ve Vlkolínci, to jen pro kultůru. Ale takových míst k návštěvě, přestože se tu jedná o UNESCO památku je v okolí nesčetně!

No, a náš benjamínek, cykliska, westernistka a teď i začínající lezkyně to viděla takhle:

Můžu jen potvrdit Markovy slova. Jelenec je opravdu nádherné místo kde stojí za to se podívat. Jelikož to bylo moje první vápno nemůžu srovnávat ale oproti písku 100 a jedna:), žádné sedřené prsty a dokonce sem si ani neodřela kolena, tak nvm ci je to tim vapnem nebo jestli se zlepšují mé lezecké dovednosti:). Jinak s těma sedmičkama to nebylo skákání ale spíše houpání:(,ale možná to časem napravíme s tím mým talentem:). Cesty jsou tu opravdu různorodé a každý si tu příjde na své: od začátečníka který se vyřádí na čtyřkách a pětkách, tak pro opravdové borce co si můžou střihnout desítky a výš... Další výhoda těchto skal je, že zde nesvítí sluníčko. Takže i v létě je zde příjemně. Jediná nevýhoda je, že se zde prý běžně vyskytují medvědi, tak nvm my jsme žádného méďu nepotkali a to nám místní tvrdili, že jim chodí i do vesnice. Celkově to byl superní výlet a doufám že tam ještě někdy něco vylezu:). Dokonce sem se rozhodla si po tomto výletu koupit aspoň něco na lezení a trošku se tomu věnovat. I když si asi budu muset přebarvit vlasy, protože s blondýnky na skále si každý utahuje! Že Marku?!:)

Dánsko

2009-02-28T21:38:00.011+01:00

Lezce upozorňuji, že to tu bude "zas jeden příběh bez lezení", ale už je to tak. Každopádně, po plánovaném severu Španělska (letím v březnu 2009) se už hodlám naplno vrátit k lezení na jihu a poznávání lezeckých oblastí. Přeci jenom - chtěl jsem se podívat tam, kam bych se jinak s lezením nikdy nepodíval. A čas je třeba využít, možná nám přicházející krize na několik let tento krásný a nyní i levný koníček utne. Mimochodem, v Dánsku je taky lezení - nechce se mnou někdo podniknout tento lezecky neskutečně exotický výlet v budoucnu? :)

V Dánsku jsem únorový víkend 2009 nebyl poprvé, ale přesto od mé poslední návštěvy uběhlo dlouhých, téměř 13 let a od první dokonce 17 let. Už dlouho jsem při svých toulkách Evropou přemýšlel, že bych si moc rád spojil ten krásný obraz z dětství, který často postrádal spojitost do plnohodnotného zážitku. I když, Legoland nebo Tivoly jsou v dětských očích naprosto nenahraditelné a jezdící vláčky mi z paměti těžko vyžere i sebesilnější Alzheimer. Po krátkém telefonátu se strejdou a tetou jsem s nadšením zakoupil letenky.

(Hillerød - Frederiksborg)

Všechno začalo v Praze na letišti, kde jsme se s krachující společností SkyEurope vypravili směr Kodaň. Po asi hodinovém letu jsme přistáli v Kodani, kde už nás čekal strýc. Při průjezdu Kodaní jsem byl až sám překvapený, jak dobře jsem si všechna ta hlavní místa vybavoval, snad i příjezd k domu tety a strýce bych po těch letech trefil.

(Hillerød - Frederiksborg)

Naše rodina žije v městečku Hillerod (se škrtlým "o" :) ). Je to velmi pěkné městečko kousek od Kodaně. Město je známé svým zámkem a okolními zahradami. Zámek byl, nebo snad i je korunovačním místem dánských králů. Uvnitř jsme na doporučení strejdy nebyli. Prej jenom obrazy, všude tma ... jednou dokonce dostali k prohlídce i baterky, to aby ty obrazy v té tmě líp viděli.

(Helsingør - Kronborg)

Kousek od Hillerodu, který se na 3 noci stal naším domovem je velkých zajímavostí víc. My jeden den navštívili Helsingor (taky tam to "ó" škrtli). Tamější zámek proslavil jen a jedině William Shakespeare a ne Hamlet. On vlastně Hamlet na tom zámku nikdy nežil, co nežil - on snad ani nikdy neexistoval. To jen William při konzumaci drog umístil velmože jedné dávné dánské legendy odehrávající se v Jutsku právě na tento zámek. Ale jak nástěnná tabule praví: "místní občané mu za to děkují". V rámci zámku jsou také katakomby (vězení), kde spí Holger Danske - viking, který se probudí a pomůže Dánsku až mu bude skutečně nejhůř tak, jak by asi nám měli pomoci Blaničtí rytíři. Co ale opravdu nedoporučuji minout je muzeum lodí a jejich historii. Modely jsou úžasné a nám suchozemcům krásně ukáží historii a vývoj druhu dopravy, kterou radikálně změnil jeden Čech svým lodním šroubem (sem "vyčučel" z modelů). Každopádně, jestli budu mít možnost ještě jednou se do Dánska vrátit, určitě bych přímo sem zamířil - muzeum si ještě jednou musím projít.

(Kodaň - Amalienborg)

Kodaň - jedna ze světových metropolí, obrovitánský přístav. Téměř 1,3 milionu obyvatel, což je při 5,5 milionech žijících v celém Dánsku skutečně velký podíl. Město je to zajímavé, za navštívení stojí určitě královský palác Amalienborg, mořská pana (fakt malá). Mně se zatím pokaždé nejvíc líbil Nyhavn - starý přístav. Tentokrát, mimo sezonu byl daleko pěknější než v létě, kdy okolí zaplní stoly hospůdek, ale teď skutečně měl své kouzlo. V jednom z domů žil po 20 let Hans Christian Andersen...

(Kodaň - Nyhavn)

Za tak krátkou dobu, vlastně jenom prodloužený víkend se toho víc stihnout nedá. Já si ale přesto utvrdil svůj dětský obrázek, že se jedná o pro život jednu z nejsympatičtějších zemích a že kdybych byl postaven před 40 lety do podobné situace jako strejda s tetou a měl tu odvahu, asi bych s informacemi které teď mám volil stejnou zemi. A to i přesto, že jsem horolezec a Dánsko je placka!

Několik málo špeků:

s trochou nadsázky všechno stojí přibližně jako u nás - akorát na konci není Kč ale DKK :)
pokud někdo tvrdí, že nezná nic Dánského krom Andersena, asi kecá. Každý musel vidět na vlaku kontejner Maersk, nebo zaslechnout jméno režiséra Lars von Triera. Takový Niels Bohr a jeho model atomu už tak známý být nemusí.
Dánsko vlastně není malé. Patří jim Grónsko a Faerské ostrovy. Inu, že by jeden z největších států Evropy? :)
jeden z nejbohatších států Evropy a světa (HDP)
víte odkud pochází Bluetooth? pche, já už ano! - jeden král Dánska - Harald Modrozubý, vladař v dávné minulosti byl vyhlášeným "spojovatelem"... a i ten bluetooth spojuje.
historická spojitost s ČR je malá. Snad jen dánská královna Dagmar byla dcerou Přemysla Otakara I., jinak se Češi s Dánama v minulosti moc nepotkávali.

Mapa našeho výletu:

Zvětšit mapu

Ireland rally 2009

2009-02-05T13:43:00.019+01:00

Poslední dobou se to tu začíná hemžit články, které jsou nahony vzdáleny lezení. Tentokrát jsem zamířil na rally, jeden z mých dalších koníčků, kterých mimochodem kromě lezení zas tolik není. Po zhlédnutí WRC v Německu v letech 2006 a 2007 jsem maličko zatoužil podívat se ještě i někam jinam. Loni nám Ryanair zrušil zaplacené letenky do Španělska, tak jsem letos velmi zatoužil ještě jednou naposledy se rozloučit s WRCama. Hlavně díky ceně letenek, které se podařilo sehnat za 320kč jsme nakonec zvolili neoblíbenou Irskou rally. A asi nebude na škodu když hned na úvod řeknu, že se po návštěvě Irska kloním spíše k návštěvě San Rema, než Katalánska. To jen k tomu, jaký je současný stav WRC.

Irská rally nemá mezi jezdci nejlepší pověst. Prej pořád déšť, tratě "pod úrovní terénu", potoky bahna... No, pro nás rozhodovala hlavně cena letenky - a ta byla bezkonkurenční. Auto jsme zamluvili za velmi slušných 69€ na tři dny. Tak proč ne...

Značný problém byla velikost příručního zavazadla. Ono to totiž bylo tak, že ve snaze ušetřit jsme zvolili cestu jen s malým příručním zavazadlem. Super, akorát problém byl v tom, že zavazadlo bylo totálně plné už když jsme do něj nacpali spacák :) Ale jak Ryanair tvrdí "strictly one item...". Nakonec všechno klaplo, my se dostali přes Londýn do Dublinu a v půjčovně nás ještě potěšili tím, že nám mladá slečna dala auto o den dřív za stejnou cenu jen díky tomu, aby kvůli nám nemusela ráno vstávat... :) Slečno - díky! :)

Auto jsme dostali takové, řekněme studentské. Kia Rio, automat ... já poprvé na opačné straně silnice a na zvyknutí si na tohle jsme měl možná tak 200m na parkovišti, které končilo chaotickou 4-proudovkou k dálnici. Cesta do Sliga měla cca 220km což na uzoučkých silnicích v Irsku znamená docela dlouhý čas přesunu. Volíme RZ 2 a divácké místo označené 5-ti hvězdičkami... Prší - a to fakt moc. Zmokám ještě než vylezu z auta, moje goráčovka Millet, se kterou jsem spokojeně lozil po ledech, zmokal celé dny ... tady nezvládá. Vítr fouká s takovou sílou, že mi voda teče mezi kapucí a obličejem. Příchod ráno na RZ je ještě dobrý - to spíš návraty z RZ bývají pokaždé s hromadou bláta. Člověk musí pokaždé hooodně přemýšlet kam stoupnout, aby se z bláta vůbec vytáhl. O tom, že někdy zajede hlubokou pod kolena - s tím už se prostě musí v Irsku počítat. Co nás úplně zklamalo byl úsek trati. Jestli mělo tohle 5hvězd, tak jak potom můžou vypadat ty 2-3 hvězdičková místa... Jediné co místu nelze vytknout je brod. Upřímně, nikdy jsem na asfaltové soutěži brod neviděl. Ale v Irsku pršelo skutečně moc a lokální povodně to jen potvrdily. Po 20- ti autech se přidáváme ke skupinkám, které chtějí ještě stihnout servis ve Sligu. V pátek už stíháme jenom jednu další RZ, kde jsme zvolili nedivácké místo, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. V plánu jsme měli ještě dvě noční RZ, bohužel lokální povodně a následné zrušení dvou RZ zhatilo naše plány.

V sobotu se necháváme zavřít na RZ. Volíme pěknou, cca 110° zatáčku, k ní dlouhý příjezd ... málo lidí, super místo. Po otevření RZ valíme na výlet k moři, holt - v sobotu toho víc stihnout nešlo. Celý den prší, pokaždé přidá, když se přiblíží start RZ a leje nejvíc zrovna když jede Loeb, déšť ustává tak možna na Rautembacha. Stojíme ve vodě, sice je tam ještě tráva, ale když na ni člověk stoupne, rázem je v 3cm vody a bahna.

Neděle nás děsí už od prvního pohledu do map a harmonogramu. Každý úsek jenom jednou a dopolední sekce je velmi vzdálená od sekce odpolední. Večer si ještě RZ projíždíme, usínáme. Charakter je velmi odlišný od prvních dvou dnů, trať vede po náhorní planině, kolem vodopádů ... okolí je prostě úžasné. Jsme maličko v šoku - neprší. Déšť vystřídal nehorázně silný vítr a tak vzpomínáme na krásnou sobotu, kdy jenom pršelo a nefoukalo... Louky jsou nažité vodou, všude to čvachtá ... ale zas je to mooc pěkný úsek. Přejezd se nám velmi zkomplikuje tím, že Irové pravidelně zas.rou celou příjezdovku. Prostě parkují spíš jako někde na jihu. Nemáme slov. Stojíme v zácpě dobrou hodinku a na další RZ tak stíháme s odřenýma ušima jen start RZ, který má vynikající možnost přístupu.

Odpoledne se ještě jedeme podívat na útesy k moři. Je krásně, svítí sluníčko a místy fouká jenom moc (většinou foukalo totiž hrozně moc). Omrkneme dle tabulky nejvyšší útesy Evropy, zajedeme se podívat až na konec dlouhého poloostrova, který v našich představách skutečně splňuje představy o konci světa. Potom následuje už jenom dlouhý přesun směrem k Dublinu. Je to sice jenom 270km, ale na jejich silničkách - nic moc! Následuje noc na letišti, přesun na Frankfurt Hahn, kde jsme nadšeni tím, že je tam všechno jenom 2x dražší než u nás a ne 4x jako v Irsku. Poslední podráždění nám způsobí němčouři, kteří se rozhodli striktně kontrolovat velikost a váhu zavazadel. Nakonec jsme po přeskládání (rozuměj ještě jedny kalhoty na nohy, peněženka do kapsy, GPS do bundy) ... šířkou 20cm proklouzli... A hurá směr Slavičín... :)

Závěrem:

vynikající pořadatelé, korektní, slušní ... 1000x lepší než u nás! Inteligentně vypáskované. Pořadatelé se nepovyšovali, vysloveně nebuzerovali, dalo se s nimi domluvit. Nebýt návštěvy stopky na úplně poslední RZ v neděli, nedokázal bych jim jako divák vytknout vůbec nic.
velmi špatná infrastruktura v centru soutěže, úplná tragédie. Neexistence dálnice, úzké silnice, zácpy.
počasí ... je prostě takové, jaké je - bohužel.
ceny v Irsku obecně (necestuji tak málo, abych se nevyznal, ale tohle bylo vážně příliš)
velmi milí lidé - zatím asi nejpřátelštější země, kde jsem kdy byl
ukáznění diváci ... bordel dělali jenom ti, co posléze začali mezi sebou mluvit polsky
cena autopůjčovny, letenek je super!
velmi pěkné prostředí RZ

Marek

Fotky: http://picasaweb.google.com/marek.goldbach/IrelandRally#

Znovu na začátku

2009-01-08T22:40:00.007+01:00

Až se železnou pravidelností se u mě střídají zbláznění do různých směrů lezení. Od prvotního okouzlení pískem, přes "co je delší to je lepší" k velkým stěnám následně do dalšího extrému - boulderingu, který pravidelně vyplňuju - a to asi nejčastěji sportovním lezením. A teď jsem se dobelhal k něčemu, v co jsem nikdy ani nedoufal, a to lezení v ledu.

Jednoho dnes jsem ve skalách na Břestku, kde jsem zrovna dělal rozhodčího na Chřibském hnědáku potkal jednoho moc zajímavého človíčka. Chlapíka z USA, který v Hradišti pracuje u jedné firmy jako vyslanec... Jakkoliv nás od sebe dělí neuvěřitelný věkový rozdíl a on je starší než moji rodiče, moc mi padl do oka a ukázalo se, že věk může být skutečně jenom údaj v rodném listu. A právě tento chlapík mi ukázel svět mrazivých vertikál...

První zkušenost byla skutečně jako "kokos na sněhu". Neschopnost zapnout si mačky, dokupování polartecových kalhot pod své paclitové kalhoty na cestě do Kralovan. To vše jen pro získání alespoň trochu tepla pod mé "mačkami nedotčené" kalhoty, které byly koupeny čistě pro turistiku, či přečkávání deštivých dnů někde na jihu - to kdyby přeci jenom se tam objevil nepříliš častý déšť. Ale nic není věčné a i takový sluncemil jako já teď nemůže dočkat každého mrazivého dne, kdy konečně zamrznou splavy v okolí.

První lezení v Kraľovanech ... Vyhlášená oblast na úpatí Malé Fatry v dohledu od majestátního Rozsutce. 4 patra v granodioritovém lomu (žula), 3 patra velmi pěkného ledu. Velké množství vody proudící přes tři patra vytváří parádní ledíky. Každé patro až téměř 30m vysoké. Navíc, při déle trvajících mrazech natečou i ledy v pravé části lomu, které mají i 50m - už se na ně moc těším. Den byl moc vydařený, maličko jsme to lezení protáhli a tak slanění v mrazivé noci nebylo něco, co by příliš potěšilo - ale stane se :)

Po návratu nemůžu nemyslet na učení a tak hned v týdnu valím směr Bystřička. Tamější vodopátek, tak 8m 70° ledu je sice neúplně zábavným lezením, ale přesto - trošičku vylepšit techniku neuškodí... A zítra? Zítra se chystám na Krivoklát. Ne ten pod Českým královským hradem, ale ten v Bílých Karpatech. A pozítří - opět Kralovany...

Teď jen sehnat peníze, aby člověk dokoupil vlastní vercajk ... :) Ach jo, kdy já se do toho RedRocks konečně dostanu, když zas celou letenku stopím "ve vercajku" :)

Barcelona za 4€ ??? Jde to...

2008-12-03T20:27:00.010+01:00

Úvodem - je to asi první článek, co se velkým obloukem vyhýbá lezení, ale spadá do kategorie, kam zamířil, sklouznul už nejeden lezec a to cestování. Už nějaký ten pátek, si pravidelně procházím weby nízkorozpočtových leteckých společností s cílem udělat si výlet na opačný konec Evropy za cenu jízdenky do Prahy. Tentokrát se mi podařilo schrastit letenku do Barcelony (Gerony) za docela slušných 100kč (4€). Cena super, výlet tak akorát na den, tak proč ne. Dalším motorem pro mě bylo naplnění slibu, který jsem dal své mladší sestře a to, že si zajedem někam výLET. Jako spolucestující jsem zvolil tedy ségru, již několikrát vyzkoušenou spolužačku "Majklu" :) a soupisku pak doplnil spolužák Martin z gymplu s přítelkyní Zori. Sestava rozdílná jak věkem, tak i národnostmi.

Letěli jsme z Bratislavy - autobusové zastávky, odkud létají letadla. Odlet na čas rozhodně nebyl, ale kam spěchat, když máme v Hahnu tolik volného času :) Přestup v Hahnu byl studený, ale my se už těšili na sluníčko a moře Katalánska. V Geroně jsme využili služeb už jednou vyzkoušené autopůjčovny Solmar. Tenkrát se hecli, protože po Peugeot 307, který jsme dostali v únoru a pro který byla rychlost 110km/h neskutečným výkonem jsme tentokrát dostali slušné žihadlo - Seat Ibiza, 1.9TDi ... no, na tak malé autíčko to jelo super. Cena byla taky bezva. Ještě den před odletem jsem si na netu všiml akce a rychle přehodil auta - štěstí se na nás usmálo a úspora peněz byla na světě.

Po příletu jsme zamířili k moři. Tossa del Mar sice není tak pěkná jako nedaleký Lloret, ale co naplat, jednou jsme se rozhodli. Následný přesun do Barcelony byl vcelku rychlý. Pak, řekněme klasika spojená s hledáním místa k zaparkování, hledáním stanice metra (dost peklo), koupením lístku na metro (tragedie) a navštívením některého z Gaudího baráků, které vrcholí Sagradou famílíjí, kde jsme jen tak mimochodem konečně vlezli dovnitř. Jestli 8€ za to stojí nebo ne, to už nebudu ovlivňovat.

Ještě jsme se chtěli mrknout do starého města, no to se ukázalo jako úplný propadák, jelikož jsme vůbec nenašli co jsme hledali, a tak se jako největší aktrakce jevil pomerančovník na ulici. Rozhodnutí následně padlo na přesun na Montserrat. Jó - jenže to by nesměla být silnice vedoucí k jeho bezprostřední blízkosti uzavřená. Super tedy, jedem směr Gerona. Gerona pro mě bylo asi jedno z vůbec nejpříjemnějších překvapení. Super městečko, krásné památky a opravdu zajímavé historické centrum. Noční atmosféra udělala taky své...

Po vrácení auta do půjčovny a vymrzlé noci na Geronském letišti jsme se dočkali rána a vypravili se na cestu domů, kde jsme měli zádrhel, ze zádrhelů největší. Díky mlze, která byla fakt hustá jsme byli donuceni přistát v Karlsruhe - Baden Baden. Po nasednutí do autobusu jsem se plní optimismu s myšlenkama, že mlha už nemůže být, protože je všude kolem krásně slunečno vypravili přes Francii směr Hahn. Úsměvy na rtech a myšlenky, jak nám to všechno rychle uteče a přitom se ještě podíváme po Německu nám zmrzly cca 30km před Hahnem, kde - prostě, mlha jako mléko. Na letišti nás potom čekalo nemilé překvapení v podobě rušení letů (rozuměji - všechno bylo zrušné) :) Nevím, kolik svatých stálo při nás, každopádně asi 5-té letadlo co ten den odstartovalo bylo naše a my se tak doslova zázrakem dostali do Bratislavy a ještě k tomu na čas.

A co závěrem? Musím se všem kecalům, co se vymlouvají na finanční nákladnost cestování vysmát. Ano, nemáme komfort hotýlků, necestujeme přímou linkou, ale cestujeme. Cestujeme za cenu, která je i na trase Brno-Praha považována za super akční Vánoční superpromo akci a to navzdálenost cca 10x delší a navíc dopravním prostředkem, který ještě před pár lety byl pro nás nedosažitelným luxusem. Chce to jen hledat, snažit se a nevymlouvat se. Akce nejsou každý den, ale jsou. Já už mám letenky další 3. Dublin za 320Kč, Kodaň za 40€ a k tomu Sicílii za 0,04€ :)

A ještě krátký dodatek - v Hahnu se spí fakt tragicky. Sedačky, kterých je tam mimochodem velmi málo jsou snad darem letišti od majitelů okolních pensionů, protože nejen, že v nich nejde spát, ale nedá se v nich ani sedět. Prostě, tragedie!!!

Fotogalerie:

http://picasaweb.google.com/marek.goldbach/PanLsko#

Ceuse

2008-10-05T11:00:00.000+02:00

Co se letních oblastí týče, jen těžko lze ve Francii nebo snad i na celém jihu Evropy najít lepší oblast. Popravdě, Ceuse nebylo nikdy jedním z mých hlavních cílů. Na jih jsem v průběhu léta nejezdil. Jako vysokoškolák jsem si mohl udělat prázdniny téměř kdykoliv a vyrazit v termínech, které přejí ve Francii lezení daleko víc než právě rozpařené léto. Letos v létě mě nicméně dovedly okolnosti až pod tento nekonečný kopec.

(Ceuse z malého Ceuse - teda, po ceste na ... :) )

Nejde snad nezačít tím, čím lezení na Ceuse začíná - a to výšlapem pod skály. Nevím, jestli je to leností... Na Sokolie, kde se šlape snad ještě dýl chodím i 3x týdně - to když chytnu zápal na některou z tamějších cest, ale upřímně - za lezením na jih si jezdím spíš odpočinout, zrelaxovat. Tady jsem byl snad prvně z lezení zklamaný. Když už vyjdu podobný kopec, očekávám i trochu samoty, klidu - ne dav lezců který omezuje ve výběru cesty v cíleném stupni obtížnosti, bandy polských lezců co musely dojet snad autobusem a obsadí pás 10 cest, lana v nich si předávají jen mezi sebou, sedí 5x u každého nýtu a zaberou sektor na celý půlden. Tím ale rozhodne nechci říkat, že by se mi tamější lezení nelíbilo. V jednom anglickém článku byl nadpis, který ať už chceme nebo ne vystihuje oblast asi nejlépe: "Best cliff on the world". Jen jsem všude četl nebetyčnou chválu na Ceuse, tak jsem spíš chtěl upozornit na některé aspekty, které možná lidé, učarovaní krásou okolí často zapomenou. Kazdopadne uz jen ty davy lidi ukazují, že spíš platí to, co jsem napsal v poslední části odstavce. No, snad mě žádný milovník Ceuse neukamenuje za ty slova :)

Ale k samotnému Ceuse. Nachází se přibližně 15km nad Gap. Jedná se o pás skal, jehož délku jsem spočetl na 4,5km (GIS). Leze se však zatím jen v jeho velmi nepatrné části. Přesto průvodce udává, že od první k poslední cestě trvá přesun kolem 40min (asi je pravda, bo je to fakt dlouhé). To jen pro představu o rozlehlosti oblasti. Co se klimatu týče. Díval jsem se na slušné množství fotek, kde je Ceuse zasněžené. Takže vzhledem k nadmořské výšce, která na nástupu přesahuje podle GPS 1800m.n.m. je oblast vysloveně předurčena k letním lezení. Na jaro nebo na podzim může být počasí docela riziko. Jak moc v oblasti prší jsem se nezajímal. Nicméně, jedná se o hory, tak si myslím, že okna pěkného letního počasí budou vázána čistě na léto (rozhovor s jedním Frantíkem mi to maličko potvrdil). V průběhu naší návštěvy se dalo bez problémů lézt na sluníčku, ve stínu jsem si při jištění dával mikinu, takže kosa, ale vlastně ideál. Samostatnou kapitolou je potom i zima na parkále. Výstižně se dá přirovnat k tomu, co pravidelně zažívám při návštěvách oblastí na jihu v zimních měsících.

(Petit Ceuse (16xx m.n.m.) z velkého Ceuse)

Co se zajímavých nápadů na dny odpočiknu týče: "Chaluháč" - rybník na koupání po cestě do Gap, Gap samotné (nákup) ... no a pro ty, kteří by neměli turistiky dost, tak určitě výšlap na protější Petit Ceuse, odkud se dá pěkně fotit masiv velkého Ceuse.

Mno, to by bylo asi tak vše. Pokud by to znělo příliš negativně, tak můžu dát jen radu, že v naprosté většině je Ceuse mezi lezci velebeno. Mě jen prostě příliš nesedlo a rozhodně pro mě nebude nijak srdeční záležitostí, jako naprostá většina ostatních oblastí.:)

(chaluháč po cestě do Gap)

Ubytování: parkoviště na konci asfaltové silnice. Přímo na parkále je voda. Další možností je kemp. Cena je přijatelná, 5€. Kempař už je přijatelný míň, lépe řečeno nepřijatelný :).

Mapy:

Zvětšit mapu

Siurana 2008

2008-09-18T11:00:00.004+02:00

Opožděné video ze Siurany. Btw., byli jsme tam v na přelomu února a března :)

Gorges du Tarn

2008-08-05T12:35:00.006+02:00

Návštěvu Tarnu jsem v hlavě nosil řadu let. Bohužel, pokaždé mi do několikrát plánovaného výletu něco vlezlo a tak jsem se tam dostal poprvé až teď a to sotva na jeden den v rámci našeho třítýdenního putování po Francii. Už od pohledu mě Tarn nadchnul. Parkoviště "u Harryho" jsem našli bez problémů, s průvodcem to bylo maličko horší. Nakonec jsem ho sehnali v Les Vignes v tábáku. Cena cca 27€. Průvodce je vcelku pěkný, cena - řekněme standardní. I když, za podobný obnos peněz jsem už viděl i daleko pěknější průvodce. Tak tedy hurá za lezením.

Tarn jakkoliv se zdá svou rozsáhlostí nekonečný, nabízí jen něco kolem 400cest. Sektory jsou až na výjimky blízko od sebe, dá se mezi nimi volně přecházet. Lezení je povětšinou po dírkách. Tamější vápenec je velmi specifický. Při sedimentaci se zde schránky promísili s pískem a tak vznikl onen super vápenec, který se jen tak lehce neoklouže a má bezvadné tření. Klasifikace mi přišla poněkud měkká (nebo mi to lezení nějak obzvlášť sedlo).

Příjemný odpočinek nabízí říčka Tarn. Je čistá, v létě příjemně osvěžující a místy velmi hluboká. Díky oné hloubce se potom lezci mohou bavit věcma jako "DWS" nebo oblíbené skoky do vody z velmi profláknutého šutru.

Co by měl každý lezec zvážit při cestě do této oblasti v letním období je zejména horko. Údolí a výpar z řeky dělá z oblasti docela "prádelnu". Další nevýhodou je potom to, že se zde právě v létě vyrojí obrovské množství vodáků,turistů a autoturistů, kteří se údolím jen tak projíždějí v autech. Právě asi nadměrná koncentrace turistů potom způsobila i to, že policie si daleko více začala hledět kontroly nepovoleného táboření a během 2 nocí vybrala ono oblíbené parkoviště 2x. Jednou jen na varování (to jsme tam ještě nebyli), podruhé už si ale opsala SPZky vozidel a tím naznačila, že dál už nic tolerovat nebude. My poté přespali kdesi v kopcích nad Les Vignes. Vzhledem k množství lidí, dešti a uraženému zrcátku jsme se rozhodli přesunout smrem do Ardeche.

Mapa:

Zvětšit mapu

St. Leger du Ventoux

2008-08-04T12:42:00.004+02:00

Oblast St. Leger ležící na úpatí 1909m vysokého Mt. Ventoux patří k novým, ale už i tak k velmi známým oblastem pro lezce po celém světě. Při příjezdu, kdy jsme jeli přes onu vesničku mě až zarazilo o jak malou osadu se jedná a přesto je známá v určitých kruzích po celém světě. :)

Lezení v St. Leger se odehrává na několika sektorech rozmístěných většinou po jižní straně říčky, která tvoří přirozený předěl mezi sektory na severu a jihu. Skály jsou krásné, převislé. Jsou tu krápníky, dírky. Vápenec je neoklouzaný. Bohužel některé cesty ještě nejsou dostatečně olámané. Upřímně, nikdy předtím by mě nenapadlo, že tato oblast může poskytnout velmi pěkné lezení i v průběhu horkého léta, obzvlášť pro motáka jako jsem já. Rozlohou malý sektor na severní straně mě přesvědčil o pravém opaku. Lezení je tu dost a díky říčce, která nabízí velmi příjemné osvěžení lze lézt dopoledne a na večer i v na jih otočených sektorech. Já si právě zde vylezl na jihu zatím svoje nejtěžší cesty.

Oblast je hojně navštěvovaná světovou lezeckou špičkou. My v průběhu jednoho týdne co jsme zde pobývali potkali Tomáše Mrázka, Helenu Lipenskou a Charlotte Durrif.

Okolí skal je velmi pěkné. Pro turistiku se nabízí výšlap na Mt. Ventoux, pro lenivější pak povalování na břehu řeky, kterou si bohužel taky oblíbily řady turistů. Supermarket je nejblíž ve vesničce Savoillan, nebo pak Intermarcher malinko dál ve Vaison la Romaine. Kulisu skal dotváří překrásný románský most v těsné blízkosti parkoviště.

Spaní: dvě parkoviště, jedno blíž - odtama nás vyhnali, ale poslali nás na cca 3km vzdálené, kde je dokonce i tekoucí voda. Takže "ubytko" patří k těm komfortnějším. Pro úplnost ještě zmíním chatu, která se nachází těsně u skal. Jako velké mínus oblasti je nutné zmínit to, že vlastně nikdy pořádně nevíte, co lezete. Topa se dají zběžně stáhnout na webu, bohužel jejich aktuálnost je rovna téměř nule. Docela by mě zajímalo, kde všude se tam ještě leze. No, dozvím se to asi až někdy v daleké budoucnosti, kdy bude dokončen průvodce.

GPS:

N44 12.696 E5 16.361 (parkoviště přímo u skal - to s vodou a možností spaní je přesně na opačné straně vesnice)

N44 14.905 E5 05.576 (Intermarcher - v blízkosti sportovní obchod s možností nakoupení chybějícího mága a podobných nezbytností)

Zvětšit mapu

Sokolie

2008-06-26T21:32:00.003+02:00

Přesně před týdnem jsem se poprvé v životě dokopal k tomu, abych překonal svoji lenost a místo návštěvy Zláté na Predhorie se vypravil na velmi vysoko položené Sokolie. Cesta od Podkovy zabere něco málo přes hodinu a jde se do dost brutálního kopce.

Oblast Sokolie se nachází několik málo metrů pod vrcholem stejnojmenného kopce (1024m.n.m.), je tvořena celkem 6 sektory. Nevím, jak oblast popsat, hodnocení je malinko složitější. Po první cestě jsem měl sto chutí zmizet ze skal jak rychle by to jen šlo z proklínal svou zvídavost s myšlenkami, že jsem si raději mohl užít pěkné lezení na Zlaté, ale postupem času a asi po třech vylezených cestách se mi v oblasti docela zalíbilo.

Když člověk oblast pozná víc, dokáže postupně vytipovat cesty, kde bude skála pevnější. Čeho se zde není opravdu nutné obávat je oklouzanost. Oblast je tak velmi málo navštěvovaná, že zde snad ještě pár let cesty vydrží podobně neoklouzané jako jsou doposud.

A jak hodnotit oblast závěrem? Lezení je veskrze velmi pěkné, zajímavé, neoklouzané. Ona "neojetost" si samozřejmě vybírá svou daň v podobě volných lokrů, kterých zde rozhodně není poskrovnu. Návštěvu bych doporučil spíš těm, kteří Predhorie (Zlatou, Bronzovou, Podkovu...) znají už příliš dobře a chtějí poznat něco nového, nebo snad chtějí spojit lezení s turistikou. Mezi nejpěknější cesty co jsem zde lezl patří určitě Pohoda (6) a Vitamín (7).

Bralie - Slovensko

2008-05-25T12:49:00.005+02:00

V současné době se naprostá naprostá většina lezců z Moravy a Čech orientuje ve skalách na Slovensku pomocí průvodců Slovenské skály I a II, ať už v jejich knižní, nebo různě okopírované podobě (já osobně patřím k jedním z posledních šťastných majitelů obou knižních dílů :) ). Ale k věci! V poslední době jsem se dostal do situace, kdy už jsem naprostou většinu z oblastí, které jsou v těchto dvou knížkách zmapované navštívil minimálně několikrát a tak jsem pomalinku začal bádat o něčem novém. Jednu sobotu jsme se rozhodli zkusit oblast Bralie, nedaleko Partizánského.

Oblast mě velmi mile překvapila. Krásné skály, charakterem lezení mi připomínaly Adlitzgratzen na Semmeringu. Prostě, super lezení. Parádní dírky, převislé cesty, bezpečné jištění. Bohužel, jediná chyba je, že skály nejsou aspoň 10x tak větší. Kdyby byly, byla by to určitě jedna z nejnavštěvovanějších oblastí na Slovensku. Skály mají dva sektory. Horní a dolní skály. Dohromady na nich je popsáno 54 cest. Možná jich je v současné době o něco málo víc. Cest do 6+ je zde téměř polovina. Krásné jsou tu cesty kolem stupně 7 a 8. Devítek je zde minimum - jen tři. Skála je prostě příliš děrovaná na to, aby zde byl potenciál pro těžké cesty. Sektory jsou otočeny na JV a v průběhu května na nich bylo skutečně velmi horko. Při lezení máte za zády neskutečnou kulisu obrovského vyhaslého vulkánu - Vtáčníku, díváte se na rozlehlou Sučanskou kotlinu - prostě paráááda!

Přístup: z Partizánského jedeme směrem na Nováky. Po levé straně vidíme dva velké lomy (dolomitické písky). Po cca 3km odbočíme do vesnice Pažiť, pokračujeme do Malých Krštěňan, kde odbočíme ostře vpravo. Projedeme přes závoru (jde zvednout a je to povoleno - je tam jen pro situace kdy se střílí) kolem činného lomu a po cca 1km vidíme ostrou odbočku na polní cestu stoupající ostře do kopce (na cestě je velký balvan). Tady zaparkujeme a pokračujeme po polní cestě. Před brankou odbočíme doprava a po vyšlapané pěšince dojdeme po 5 minutách ke skalám.

Oblasti musím dát pět hvězdiček. Jasně, Adlitz ani Buoux to není, ale oblast je to moc pěkná - když tedy porovnám s těma, co se do knižních průvodců dostaly. Snad asi mělo být Bralie v připravované trojce, které už se bohužel nedočkáme. Moc mě to navnadilo občas zariskovat a vyrazit do méně známých oblastí na Slovensku.

Btw., některé šestky mi přišly prapodivně těžké. No, myslím to hlavně v souvislosti s tím, že je mi divné, když v cestě za 6- 4x sedím a vedlejší 7+ dám potom na OS...:)

Horní Lačnovské skály

2008-05-18T16:18:00.006+02:00

Některé skály dokážou oslovit na první pohled, přestože nejsou vysoké, rozsáhlé ba na nich není ani množství cest k výběru. Absence těžkých cest jako by pak byla "samozřejmostí". Na východě Moravy to určitě jsou skály v Lačnově a podle rozhovorů, které jsem vedl se spoustou svých kamarádů (třeba i ze 160km vzdáleného Brna) zdaleka nejsem jediný, kdo si tuto oblast tak oblíbil.

Lačnovské skály najdeme přibližně 3km severně od "horního" konce obce Lačnov, která se nachází v jižním cípu okresu Vsetín. Ke skalám se jde dostat třemi možnými variantami (počítám jen ty nejčastěji využívané). Nejblíž je to ze samotné obce Lačnov, od které se jde přibližně 40min lesní cestou do mírného kopečka. Skály, dříve také nazývány Trčkovi lze vyčlenit na 3 sektory. Dolní, které jsou nejvyšší nejsou navzdory své výšce (20m) nijak zvlášť navštěvované. Já osobně na nich ještě nikdy nebyl - a to jsou to pro mě nejbližší skály od domova. :). Bez přístupu po turistické značce, a trochu mimo veškerý zájem stojí Prostřední skály. Vede na nich jen několik cest. Strukturou se podobají skalám Horním. Bohužel díky nezájmu lezců zarůstají mechem. Téměř na samém hřebenu Vizovických vrchů potom stojí Horní skály, které jsou mezi lezci ze skupiny skal bezkonkurenčně nejnavštěvovanější.

Výška Horních skal jen málo přesahuje 10m. Jištění je perfektní -borháky, slaňáky po celém obvodu skal. Strukturou pískovce se tamější lezení velmi podobá lezení na pískovcích v Čechách. Obtížnost cest dosahuje stupně maximálně stupně 8. Mezi nejkrásnější cesty patří Hornolačnovská, Zlínská a začátečníci si určitě oblíbí Hodinovou. Oblast je jak stvořená na vycházku krásnou krajinou, opečení špekáčku, nebo snad posezení u ohně a přespání přímo u skal. Spaní zde není zakázáno (zatím). Jedinou nevýhodou pro přespání je voda, která zde chybí. Nejbližší studánka, která se nachází nedaleko od rozcestí Láz po modré značce směrem k loveckému zámečku Trubiska podle všeho nesplňuje kritéria, která vyžadují zažívací trakty středoevropanů. Kdo ale chce, nechť zkusí.

Poslední informace by byla příznivcům boulderingu. Ti se zde budou také schopni zabavit. Já jsem si minule našel několik kamenů, čistil je a myslím, že rozhodně nebudou nezajímavé.

Co napsat závěrem? Jet sem na velkou vzdálenost se asi nevyplatí, to bez debat, ale po rozpravách s kamarády z Brna jsem byl mile překvapený, že oni vzdálenost, kterou museli urazit nelitovali. Průvodce je pořád velmi lehce k sehnání - "Moravské skály" jsou velmi dobrým vodítkem.

Bouldering - Vizovické vrchy

2008-04-06T21:58:00.006+02:00

Vizovické vrchy jsou určitě do skalních oblastí a kamenů v regionu poměrně bohatou oblastí. Vždyť právě v tomto pohoří najdete i nejznámější valašské skály - Čertovky. Stranou zájmu, roztroušeně po celém pásu kopců stojí několik balvanů tak volajících po boulderingu. Asi nejvhodnější oblast s největším potenciálem jsou určitě kameny v okolí Luhačovic. Kde jsou, jak se k nim dostat - to si zatím nechám pro sebe. Kdo hledá, ten najde :) Bouldery jsou tu spíš lehčí. Najdou se tam i nějaké cesty s lanem jištěné borháky. Co je parádní jsou určitě převisy, které jsou v "softmúverské" výkonnostní skupině (do 6C Fb) v regionu k nenalezení. Pokud chce člověk v těchto kopečkách něco najít, je třeba obrnit se značnou trpělivostí a olepit chodidla - turistiky mnohdy bude víc, než nalezených kamenů. Chřiby ani Pulčiny to určitě nejsou, ale něco tu má taky své kouzlo.

Kurz lezení Vlachovice

2008-03-07T15:03:00.005+01:00

V pátek 7.3.2008 jsme společně s DDM Slavičín připravili dopolední lezení pro místní děti. Fotogalerii lze nalézt na níže uvedeném odkazu.

http://picasaweb.google.com/marek.goldbach/LezeckKurzVlachovice

2008-03-05T23:03:00.007+01:00

Siurana, Španělsko

Choutky na výlet do této velmi známé španělské oblasti jsem v sobě nosil snad od doby, kdy jsem poprvé v životě otevřel v jednom pohostinství (Pulčín) lezecký časopis, kde byl právě velký obrázek z této oblasti. Jak čas plynul a já poznával mnohé oblasti ve Francii, Itálii a apod., tak jsem stále více toužil vyrazit někam, kde to neznám, kde pro mě bude všechno nové.

Všechno ale stejně nabralo reálnější rysy až když nízkonákladová letecká společnost Ryanair začala létat na pravidelné lince z Brna do Girony za velmi slušné ceny. Spolu s tím, že ve Španělsku jsou ceny v autopůjčovnách velmi příznivé mi pak z této rovnice vylezlo to, že výlet po ose autobus - letadlo - auto a zpět by byl realizovatelný.

O Siuraně se toho dá dočíst na netu hodně. Jedná se o malinkou vesničku v pohoří Prades, ležecí na skalním ostrohu v nadmořské výšce cca 730m.n.m. vysoko nad stejnojmennou přehradou. Ze všech stran je obklopený vysokými skalními stěnami. Tyto aspekty ji pak přiřkly i její význam historický, kdy se stala posledním útočištěm vyznavačů islámu v severní části Pyrenejského poloostrova a to až téměř do konce 12. století.

Z lezeckého pohledu je známá především ve spojední s cestami typu La Rambla. Nás ale dost zajímalo, jestli si v této oblasti obstojně budou schopní zalézt i podprůměrní lezci (do 7a) a i úplná začátečnice. No, výsledek je asi takový, že úplně ideální to nebylo (známe i lepší oblasti pro podobné výkonosti), ale i přesto si zde byl schopen na týden najít zábavu i onen úplný začátečník. Vynikající na oblasti je rovněž spaní - je zde možnost jak poměrně levného kempu, tak i spaní na parkovišti, které je zatím tolerované. Přístup k vodě je ve vesnici. My ještě navštivili dvě další oblasti a to La Ribu (nic moc) a Arbolí (to bylo malinko lepší). Co jsme vylezli či nevylezli je věc vcelku nepodstatná, ale mám-li se vyjádřit ke klasifikaci, tak asi takhle - standartní, akorát ty 5+ byly někdy fááákt dost těžké a 7b jsem taky nikde jinde nevylezl.

Výborná je taky možnost výletů. My nakonec navštívili Tarragonu, kde stojí za podívání antický cirk spolu se starým městem. V Barceloně jsme potom omrkli Sagradu Familli a nedaleké kláštery Monteserrat (historická návaznost na předtím navštívenou Sagradu famillii - založenou na tisícileté výročecí tohoho kláštěra) a Poblet. Sagrada je pěkná, zato Monteserrat - tam už nepáchnu. Jedná se o naprostý kýč a ony fotky kláštěra ve skálách, co jsem viděl všude na internetu jsou teda skutečně mistrovským dílem - jak jen vyfotit onen klášter bez všech těch lanovek, stánků a nechutných turistických zázemí všude okolo - skutečně umění.

Závěr? Výlet nedoporučuji - protože až tam pojedu zas, tak by tam mohlo být zbytečně příliš moc lidi... :))))

Lezecká stěna Valašské Klobouky

2008-01-10T18:30:00.002+01:00

Nevím, kolik lidí v současné době aktivně leze ve Val. Kloboukách, ale určitě to bude míň, než v malinko větším Slavičíně. Bohužel pro nás ze Slavičína je tu ten rozdíl, že v nedalekých Kloboukách lezeckou stěnu mají, kdežto ta "naše" ve Slavičíně je stále ve hvězdách. No, když se chce, tak to jde asi opravdu všude. Snad se jednou u nás taky dočkáme a připojíme se v tomto ohledu k menším městům a obcím jako Bojkovice, Vlachovice apod...:)

stěna v Kloboukách... malá, ale je :)

Pro rýpaly - jsou tam smajlíci :)

Marek

První letošní "lezení"

2008-01-04T22:14:00.000+01:00

Nedočkavost :)

Tak už to máme za sebou! Letošní první lezení jsme si odbyli (a to doslova) v Lidečku s Dušanem. Přes nemoci, které nás oba sužovali jsem vyrazili na tamější promrzlé písky. Zkušeně jsme nevyrazili ve dvou předchozích dnech, kdy bylo počasí o poznání lepší a počkali si na opravdu zimní počasí doplnění bezvadným větrem. :) Při domácích úvahách před odjezdem ve smyslu - "co bych tak asi mohl zkusit" jsem měl zálusk na nejednu těžší cestu. Nakonec jsme přes ukrutnou zimu nevylezli vlastně vůbec nic, poněvadž jsme i tu IV zapytlili :)

obouvání - kosa

lezení - ještě větší kosa

aj Indiáni v USA mají kosu

Záchytný plán - procházka na Pulčiny nakonec nebyla tak špatná :)

To jsem teda zvědavý, jestli Dušan pojede se mnou lovit "Hore zdar" i příští rok :)

Fotogalerie

Lezecká stěna ve Slavičíně.

2007-12-15T15:06:00.000+01:00

Jak to v současné době je nebo není se stěnou vlastně nikdo neví a její budoucnost je stále ve hvězdách. Přesto jsem si udělal malou anktetu, kde bych rád zjistil Váš názor na tento projekt. Budu rád za každý hlas.

Díky

Rok 2007

2007-12-15T10:54:00.000+01:00

Blíží se konec roku a už je mi pomalinku jasné, že letos už svou laťku výkonnosti, která jako již každý rok nebyla nijak závratná, nikam neposunu. No, na čísla už nikdy nebudu, ale co se letos opravdu podařilo, to je počet lezeckých výletů.

Všechno to letos začalo výletem do Ospu. Bylo to v průběhu března. U nás ještě počasí na lezení nebylo ani omylem, kdežto o nějakých těch 700km jižněji bylo o poznání tepleji. Vyrazili jsme Nojvovo vozem (takový super vrak, bál bych se s ním vyrazit i do Lidečka), ale co. Auto to zvládlo, my také a výlet to byl dobrý. Počasí nám vysloveně nepřálo jen jeden den, co víc si přát. Co se vylezených cest týče to bylo takové nijaké. Pár 6a+ OS, nějaké to 6b RP, jinak nic.

Po návratu z Ospu se počasí umoudřilo i v našich zeměpisných šířkách a tak jsem po roce navštívil Predhorie - parádní to oblast kousek od baráku. Tehdy jsem byl lozit poprvé s Mirou, človíčkem, který mě ještě nejednou zachránil od unudění se k smrti, protože hlavně na začátku roku jsem měl problémy se spolulezci obrovské. Ještě před plánovaným výletem do Arca jsme se ještě byli rozlézt na nedaleké Trenčianské skalce.

Následoval velikonoční výlet do Arca. Mno, ten se vydařil. Sice jen 3 dny lezení, ale zato jsem se podíval do oblasti, kde jsem do té doby nebyl a kam jsem se chtěl mockrát podívat. Navštívili jsme, myslím klasické oblasti jako Massone, Nago atd. Samozřejmostí bylo nakupování :)

Dalším výletem, který se mi nesmírně líbil byl ten na Peilstein. V této rakouské oblasti jsem byl naposledy před více než rokem a to jen krátce, než nás vítr definitivně odfoukl do auta a zavál zpět domů. Na Peilsteinu se mi podařila OS jedna krásná položená plotna za 7. Pocit byl o to lepší, že ji ani jeden z mých parťáků nedal, takže byla asi opravdu těžká. Peilstein nemůžu hodnotit jinak, než vysloveně kladně. Oblast se mi líbí, pro moje lezení cest mezi 6-8 je to snad nejlepší oblast, jakou jsem si mohl představit.

Na samotném konci května mě školní povinnosti zahnali až do Skutče na mapovací kurz, kde jsem musel pobýt tři týdny. Víkendy (neděle) jsme pokaždé vyrazili někam na písky, které jsem si už kdysi dávno zavrhl. Bylo to pěkné, ale tohle lezení mě znovu spíš odradilo. Raději lezu, než jen chodím kolem skal a přemýšlím, jestli bych tamten či onen kruh cvaknul, nebo se skutálel někde na nástup. Nicméně jsem si odškrtnu pár věží, namátkou Krále v Adršpachu, nebo Americkou věž a hlavně před třemi lety zapytlenou Prachovskou jehlu.

Pak přišly prázdniny a hned na začátku velké zklamání z neuskutečněného výletu do Francie, kdy důvody zrušení celého dlouho plánovaného výletu mi přišly trapné. Následná záplata s Mikim do Jury, Francie atd. se neuskutečnila. Opravdu jsem odmítl, zejména vyhlídka deště a nákladů na cestu ve dvou, k tomu doprava do Děčína mi z výletu do Jury udělalo co se nákladů týče cenu srovnatelnou, snad minimálně s Francií no a jet bez střídání řidičů, ať je důvod sebe pochopitelnější do Francie - na to skutečně nemám čas. Tak tedy nic. Světlé body prázdnin teda byly snad jen na Tisovém (8+ ... nevím, tolik asi určitě ne, ale těžké to bylo), a 2x 8- (Peilstein, Lidečko). V průběhu prázdnin se ale seznamuji s Dušanem, slavičanem, který se snažil opět začít lozit. Tak beru zavděk i pravidelné odpolední výlety, ke konci léta okořeněné tvorbou prvního provýstupu.

Na podzim se opět vracím do Arca, tentokrát s jasným cílem koupit si nové lano (Beal) a popravit si chuť po nepříliš vydařeném léťe. Lezeme opět na Massone, Nagu a třetí den končíme na Belvedere. Podařilo se mi vylézt jednu 6b OS, a dokonce i 6b+/c ... Že bych ale měl dobrý pocit, to určitě ne. Cesty byly takhle klasifikované jen v novém průvodci a já se snažím nad klasifikací nediskutovat a směrodatné je pro mě poslední vydání nového průvodce, tady ale s velkými pochybnostmi. No co, výlet to byl super, lano je vynikající, tak co.

Závěr a poslední lezení tohoto roku jsem uskutečnil ve Finale Ligure (It.) a v La Turbie (Fr.). Co se těchto dvou oblastí týče, byly rozhodně nejlepším, co jsem kdy navštívil. Nevím, co jim vytknout. Určitě bych se tam ještě nejednou rád vrátil. Výkony byly asi takové, jako sklon skály...:) Vyslovenou plotnu (moje oblíbené lezení) jsme našli jen jednu a tak se urodilo jen jedno 6b+ OS. V La Turbie se mi potom podařilo dát 6c. S klasifikací si nejsem úplně tak jistý, ale těch 6a+ co tam byly skutečně lehké tam bylo opravdu několik, tak snad ano.

A co příští rok? Tak hlavním úkolem budou určitě státnice, pak koupit si nějaké to auto, abych aspoň na to Slovensko mohl samostatně vyrazit, protože už příliš výletů se neuskutečnilo kvůli autu. Z lezení nevím - asi vyrazit konečně aspoň jednou do Tater a co se uskuteční potom, to netuším, ale pořád mě láká spíš bouldering, než lezení s batohem a tvrdnutí na štandech... Určitě Sperlonga, návrat do Finále pokud možno Tarn či Ardeche, na konci roku konečně El Chorro.

Na závěr: Díky všem lidem, co to se mnou ve skalách vydrželi...:)

Marek

2007-11-13T15:13:00.001+01:00

Finale Ligure a La Turbie, listopad 2007

Obě tyto oblasti jsem nosil v hlavě už docela dlouho, ale vypravit se do nich se mi podařilo až letos v listopadu. Z Itálie jsem do té doby znal jen Arco, kde jsem byl už 2x. Naposledy dokonce 14 dní před odjezdem do Finále.

(Asu na Tre Frati – Finale)

Co asi říci k Finále? Velká oblast, nepřeberné množství cest, blízkost moře - vše velmi pěkné. Jako bonus k ostatním lezeckým oblastem je kempík s vodou a záchodem (i když - les je asi lepší). Něco jako v Heloši, ale pravda - trochu horší. Dá se i osprchovat, popelnice - pravidelně vyvážené nejsou také k zahození a pohodlí určitě zvýší. Co bych při příští návštěvě nedělal je asi hlavně zbytečné divočení s jídlem z domova. Pizzerie jsou mimo sezónu levné a pizza výborná. Další možností je udělat oheň a ogrilovat si nějaké to maso, které se dá za rozumný peníz koupit v supermarketu ve Finále.

(Jiřík a jeho úsměv na Tre Frati – Finale)

Na dva dny jsme se ještě rozhodli vyrazit do La Turbie do Francie. Leze se hned na Monakem. Skalky jsou to parádní. Neoklouzané vápno, krápníky, super jištění a snad každý si tu vybere dostatek cest je tu v každé obtížnosti. Večer se dá zajet do Monaka, které je samo obrovským lákadlem. Zajížďka do Turbáče ale není nijak levná. Je třeba počítat s 10€ za dálnice v jedno směru. Ale určitě to za to stojí…

(Výhled na Monaco z parkálu na La Turbie – zrovna měli hrát)

Cesta se dá jen velmi těžko zvládnout z Brna za méně než 2000CZk. Dost se v ceně projeví dálniční poplatky v Itálii, které jsou z Tarvisia do Ventimiglie 45€ v jednom směru. Jet po okreskách je možné, ale v italském chaosu a šířce uliček ve městech je to docela tragická možnost.

Průvodce na Finale je v současné době vyprodaný. Nový by měl být v prosinci. My lezli podle Corronu. Ten podle mého soudu naprosto dostačoval a jestli v něm chybí nějaký sektor??? Ono jich je i v tom Corronu dost. V poslední době vyšel corron nový, aktualizovaný. V La Turbie jde použít průvodce na celé azurové pobřeží. Měl jsem sice úvahy na jeho zakoupení, ale poté co jsem viděl, že popisky uvedené na cedulkách pod každým sektorem jsem aktuálnější, tak jsem od koupi ustoupil.

(V Monaku lidové vozítko)

(sektory v La Turbie kde jsme lezli – super!)

(v Nice něco bouchlo)

(všechno jednou musí skončit )

Fotogalerie:

La Turbie

Finale Ligure

Benátky

Marek

Stěna ve Slavičíně?

2007-10-29T15:34:00.000+01:00

Už asi 7 let sním o tom, že by ve Slavičíně mohla vzniknout alespoň malá boulderovací stěnka. Co se vzniku stěny jsem už zažil pár velkých nadšených očekávání, které záhy něco zhatilo. Zdá se, že v posledním roce se ledy malinko pohnuly. Už ve Slavičíně není jen jeden aktivně lezoucí člověk, ale je nás tu podstatně víc.

Momentálně si pohráváme s možností svépomocné stavby stěny v lokalitě bývalých kasáren naproti "zbrojovky" :). V nejbližších dnech bychom chtěli založit malé občanské sdružení, abychom na regionu nebyli jen roztroušenými jedinci a utvořili tak aspoň nějaký celek.
Náklady na stavbu stěny by neměly být nijak astronomické. Rádi bychom se pohybovali v částce do 50 000 Czk včetně chytů.

Pokud byste se chtěli podílet, stačí napsat níže do diskuze. V současné době jsou stěny na okolí v Bojkovicích, Valašských Kloboukách nebo i ve Vlachovicích. Všechny z nich jsou umístěny ve víceúčelových prostorách a přístup k nim je tak značně omezený. Vybudováním námi zamýšlené stěny by tak na regionu vznikla první stěna s minimálně omezeným přístupem.

Další dotazy zájemcům rád zodpovím v diskuzi :)

Fotogalerie

Marek

Arco - říjen 2007

2007-10-28T17:31:00.000+01:00

Poprvé jsem lezení nad Lago di Garda zkusil letos přes velikonoce. Vyrazili jsme i přes varování, že tam budou mraky lidí. Každopádně, já zvyklý z Lidečka, kde to bývá co se lidí týče minimálně podobné jsem s tímto neměl žádný problém, kluci chtěli hlavně někam vyrazit a tak i přes množství lidí se mi v okolí Arca zalíbilo tak, až jsem se tam musel vrátit.

Vrátil jsem se v říjnu. Vyrazili jsem ve čtyřech a nutno říct, že sehnat čtvrtého do auta byl pěkný problém. Nakonec jsme sehnali Adama. Napsal sem snad každému koho jsme měl v seznamu a o kom jsem aspoň trochu předpokládal, že by vyrazil za cílem - sportovní cesty. Počasí bylo krásné a na rozdíl od velikonoc, nebyly všechny okolní kopce v oparu a tak jsme měli konečně možnost vidět i na druhou stranu Laga :) - minule to skutečně nešlo :). První lezecký den, unavení z cesty jsme zvolili oblast Massone. Kousek od této oblasti jsem měl z minula vytipovaný plácek na spaní, tak proč první den divočit a ráno někam přejíždět. Ještě než jsme vyběhli ke skalám, museli jsme nakoupit. Adam lezečky, já lano a Mira průvodce. Nový průvodce mě zaujal nejvíc asi tím, že v něm má plno cest posunutou klasifikaci směrem nahoru. No, někdy vážně zajímavé - ze 6a+ se stane 6b a to u velkého množství cest. :) Šok je pro mě byl asi hlavně Pegasus. Lezl jsem 6a+ a ono, ejhle - je to 6b+/c. Co na to říct nevím, ale vápenec se oklouže a tak je změna klasifikace logické vyústění, protože na tom, že se oklouzáním obtížnost mění snad nejde pochybovat. Jinak bylo lezení na Massone - taková klasika. Moc lidí, sluníčko - nevím, ať si říká kdo chce co chce - mě se tam líbí, a všechno je lepší než Stránská v Brně.

Další den byl ve znamení Naga. Tam se mi už minule líbilo úplně nejvíc a tak sem se tam moc těšil. Co bylo horší bylo množství lidí. Bylo jich tu snad ještě víc, než předchozí den na Massone. No co, člověka to aspoň donutí lézt těžší cesty. Měl jsem dobrý pocit. 2x 6b OS, 6b+ skoro OS :) Pryč s čísly, lezení bylo super.

Poslední den jsme zkusili vyrazit na pro mě nový Belvedere. Průvodce sliboval morálové jištění. Nevím, co si představovali pod morálovým jištěním, ale mě dostalo jen to, že jsem neviděl hned od země jasnou linii borháků jako nějakou ferátu a tak jsem musel kapánek vyrazit do neznáma. Jištění tam ale bylo a snad nikde od sebe dál než 2m. Problém mi dělaly spíš nýty, tu a tam svědkové dávné minulosti lezení v Arcu. Nemám je rád, blbě se v nich pytlí (pytlení je moje specialita - díky mojí vrozené podělanosti z pádů) :) . Takže jsme moc nedivočili, lezli jen na co máme a tak jsme slaňovali z Prusíka jen 1x :). Lezení na Belvedere je taky super, pokud chce člověk udělat pěkné fotky. Místo je snad nejvíc fotogenickým z celé oblasti. Po cestě k Belvederu vzniká nová mini oblast. Dost lehkých krátkých cest, kde borháky jsou max 0,5m od sebe - někde snad i méně. Musím říct, že na míň oklouzaném vápně jsem snad nelezl - ani na těch pár šutrech kam do SK kam jezdím přes kopec na kole asi jako vůbec jediný (možná někdy bude nová oblast :) ).

Na závěr jsme ještě navštívili městečko Arco, koupili si poslední pizzu a počkali do rána - že nakoupíme ještě něco domů rodinám. Zjištění bylo takové, že Italové v pondělí neotvírají, takže jsme si svá eura pěkně pošetřili a vyrazili domů. Cesta přes Brenner byla super - sníh, taková fajnová zima. My na letních - docela haluz, cesty byly suché. Ostatně, sníh na Brenneru až takové překvapení nebyl, ale v okolí Rossenheimu byl docela šok - teda, aspoň pro mě.

Druhý listopový týden se chystáme do Finale. Moc se těším, že budu moci tyto dvě velké Italské oblasti konečně porovnat.

Fotogalerie

Marek

Nový blog?

2007-10-28T17:27:00.000+01:00

Věci od google se mi už delší dobu líbí. Dlouho používám gmail, fotky na picasaweb ať už z důvodu zálohy, nebo nezatěžování emailových schránek mých přátel taky nějaký ten čas nahrávám. Teď, hlavně proto, že nejsem žádný nadšený tvůrce webů jsem začal zkoušet i tuto formu blogu. Zatím se mi to líbí, všechno je jednoduché, dá se jednoduše aktualizavat kdekoliv. Uvidím, asi tu zůstanu....:)

Marek

Osp, Mišja peč a Črni Kal

2007-03-20T00:00:00.000+01:00

Osp, Mišja peč a Črni Kal

V místech, kde končí rozsáhlá vápencová plošina prudkým spádem se nachází pro skalkaře nejvýzmější lezecké terény ve Slovinsku. Docela těžko se mi bude psát o místech, které z ČR snad každý lezec už navštívil (mnozí určitě nejednou), ale přesto se pokusím přidat nějaké nové informace. Skály v okolí vesničky Osp se dělí na několik částí. Osp samotný, kousek směrem k viaduktu Črni kal (500m) je Mišja Peč no a za viaduktem , tak 5km od Ospu je oblast Črni kal. Něco jsem ještě zaslechl o lezení v oblasti Podpeč, předpokládám že na skálách ještě kousek dál za Kalem, ale nenašel jsem o této oblasti nic jak v průvodcích, tak nikde na internetu. Je třeba nenechat se zmást informacemi o přelezech těch nejobtížnějších světových cest. Výborně si zde zaleze jak člověk lezoucí cesty lehčí než 6a, tak osoby vyžívající se v dlouhých cestách.

Sektory nad vesničkou Osp charakterizují především Babny, Banje a pak také ještě o něco dále Veliká stěna. Leze se po druhohorních vápencích a velmi často se tu dají dají najít nejrůznější otisky mesozoických živočichů. Doslova se dá říci, že když chytnete 10 kamenů, tak na jednom z nich budete mít určitě krásnou ukázku dávno zapomenutého života. Skály vznikly zřícením stropu velké jeskyně. Analogicky se vznik dá přirovnat k naší Macoše. V dolní části velké stěny stával v minulosti hrad a dodnes tam jsou jeho pozůstatky. Jeskyně, potažmo její velký sifón bývá na jaře často zatopený, tak je přístup do jeskyně znemožněn. Pokud by ještě někoho zajímaly nějaké informace o vesničce Osp, tak je známa jako jedna z vůbec nejstarších vesniček ve Slovinsku (první zmínka 1067) a také první Slovinskou školou na poloostrově Istria. V Ospu se taky našly nějaké Římské vykopávky.

Lezení na Babnách je doslova všeho druhu. Jsou zde jak veliké převisy pro normální smrtelníky na hony vzdálených obtížností, tak zde najdete kolmé až položené stěny v krásných chytech a občas i krápnících. Pokud člověk zvládá obtížnost 6a/a+, tak si zde najde zábavu na několik dní. Skály zde tvoří podkovu a jsou z velké části vystaveny sluníčku, které tam svítí od časných ranních hodin. Tento březen bylo jeden den kdy, nefoukal vítr chvílemi až nesnesitelné horko. V poslední době tady vzniklo hodně velmi lehkých cest, takže si zde najde své cesty opravdu každý.

Mišja peč je světovým synonymem obrovské koncentrace těžkých cest na poměrně malém prostoru. Nechce se mi přepočítávat cesty, ale čísla kolem 40 cest nad 8a mluví docela za vše. Zde se nacházejí také dva extrémy z extrémů - Sanskij Par Extension a Martin Krpan. No - my tradičně i zde dokázali, že si tu zaleze opět každý a na levé straně objevili několik cest v lehké obtížnosti, které určitě také nejsou škaredé. Mišja peč je původem opět zřícený strop bývalé jeskyně, odtud plyne i to, že je zde relativně velké množství krápníků. V oblasti se dřív také těžil kámen, pozůstatky jsou tam jasně patrné, ale úvahy o čisté tvorbě člověka a dynamitu bych zavrhl - přeci jen, vznik krápníků je časově velmi náročný proces :) .

Poslení větší podoblastí, také kapánek vzdálenější je Črni Kal. Oblast nese název po vesničně nad kterou stojí, vesnička zas po hradu (11.stol.) který stával na jedné z věží u masívu. V Kalu je obrovské množství lehčích až velmi lehkých cest a hodně z nich by se dalo hodnotit hooodně hvězdičkama. Délka cest je různá, od krátkých (15m) až po poměrně dlouhé (30m) cesty. Ty najdete když půjdete pořád podél skal až téměř k vytížené železniční trati spojující Koper s Ljubljanou. Téměř všude ze skal se můžete "kochat" výhledem na Slovinskou národní pýchu součastnosti, viadkuktem Črni kal. Každopádně tento 1065m dlouhý a téměř 100m vysoký most je taky docela netradiční záležitost. Ze skal pak jde ještě vidět Koper a Trieste, Itálie. Obě města jsou velkými nákladními přístavy. Črni kal se ještě proslavil paleolitickými a také římskými nálezy v místním kamenolomu.

Okolí:

Okolí nabízí solidní množství variant pro případné výlety nebo odpočinkové dny. V regionu je velké mnžoství jeskyní, nejznámější je asi Postojna jama - největší zpřístupněná jeskyně Evropy, kde se můžete projet vláčkem, navštívit koncertní sál nebo snad i spatřit tamější endemický druh - Maceráta jeskynního. No, pokud by vás jeskyně chytly v okolí je několik dalších: Pivka, Otoška či Škocjanska jama. V případě nesouhlasu s vysokým vstupným do jeskyní je Predjamsky grad kousek od Postojne stojí rovněž za pohled.

Možnost je taktéž návštěva měst, 200 000 Terstu v Itálii, nebo snad Koperu - největšího Slovinského přístavu. Za vzhlédnutí určitě stojí tamější Praetoriánský palác. Celý tento region má pak další charakteristiku a to jeho dvojjazyčnost. Ostatně, pokud si zde chvílemi připadáte jako v Itálii, tak to asi zas tak úplné zdání nebude :) .

Spaní, nocleh doprava:

Cesta z českých hranic se dá zvládnout docela bez problémů do osmi hodin, cena by ve čtyřech lidech rozhodně neměla přesáhnout 1000kč a to i s případným výletem. Spát se dá v kempu (pochopitelně placené), ale variantou je taky někde se zašít. My zatím pokaždé spali u Črného kalu a nikdy problém nebyl. Nakoupit se dá v Koperu v Intersparu nebo podobných supermarketech. Ceny nejsou závratně vyšší než u nás.

Odkazy:

www.pro-vreme.net - něco jako náš ČHMU, web kamery atd.

Marek

Fotogalerie...

Únor v Cassis a Orgonu

2006-02-27T00:00:00.000+01:00

Únor v Cassis a Orgonu

(Climbing in Cassis and Orgon)

Měl jsem úspěšně všechny zkoušky za sebou a brigádničil jsem. Podíval na mobil a byla tam nová SMS od kamaráda Leoše. Zprvu jsem myslel, že to bude jen něco ve smyslu, jestli bych náhodou nešel dnes večer na Rajče. No, zpráva měla trochu jiný nádech. Na rovinu v ní stálo, jestli bych náhodou nechtěl jet (v té době to bylo za týden) lozit na jih Francie. Nijak sem neváhal, ale přesto jsem zprvu napsal, že bych si to ještě promyslel (nebo něco v tom smyslu). Každopádně už tehdy mi bylo jasné, že pokud bych se rozhodl nejet, budu si to jistě dlouho vyčítat. Hned večer jsem rozhodnutí jet více méně potvrdil.

Moc se mi tomu nechtělo věřit. Kolikrát když jsem se chystal někam jinam než zrovna na domácí Čertovky tak se něco zvrtlo. Nejednou jsem měl dokonce věci nachystané v batohu, ale nakonec jsem nikam nejel. Teď tomu málem nebylo jinak. Hned následující den mi v práci vletěla špona do oka. Vyřešila to oční pohotovost v sobotu večer. Asi ne mnoho mi chybělo k tomu, abych neskončil pod narkózou. No co, šponu mi vyndali, jedna z kamarádek co s námi měla jet zkoušku, kterou byla zase její účast podmíněna taky dala a tak jsem nakonec vyrazil do Brna odkud pochází zbytek výpravy. Přes noc ale u nás na východě napadlo tolik sněhu, že jsem zažil to, že se vlak nemohl rozjet. Zpoždění bylo veliké, ale co – času mám dost. Následně kámoška co brala auto až u Leoše před barákem zjišťuje – co že je to vlastně třeba k tomu, aby auto mohlo vyjet za hranice… Já vyjmenovávám: „zelenou kartu, dál…“. Zelená karta není! Vyřeší to nějaké dvě hodinky jezdění po Brně, telefonování a karta je na světě. Konečně teda můžu říct – „VYRÁŽÍME!!!“

Jedeme po D1 směr Praha (den předem byla díky sněhové kalamitě neprůjezdná), Prahu projíždíme OK a cesta dál na západ ubíhá parádně (až na pár sněhových přeháněk). Projíždíme kolem Norimberku, Karlsruhe, Mulhuous („mylhausu“ J ), kde v rámci úspor sjíždíme z dálnice s tím, že budeme šetřit. Na Francouzsko – Německých hranicích nás ještě stihne vyděsit pohraniční kontrola s jakou jsem se já osobně nikdy nesetkal. Vyběhlo na nás snad 10 celníků s baterkama, otvírali jsme kufr…Cesta po okreskách stála za prd! Hned v prvním malinkém městečku jsme téměř koncích. Absolutně nedáváme francouský systém značení směru – přikládáme to unavenosti (pozn. pochopili jsme to až po cestě zpět) a nocujeme někde za Besanconem. Ráno bloudíme po Besanconu možná i hodinu a nakonec stejně najíždíme na dálnici. Cesta po ní ubíhá skvěle! Za Lyonem mi to navíc zpestřuje koridor pro TGV a já jako vlakový nadšenec netrpělivě vyhlížím – viděl jsem nakonec několikrát.

Odpoledne dojíždíme k naší první plánované zastávce – Orgonu. Orgon já nádherné malé městečko, tak typické pro celé Provence. Leoš nás znamenitě dovede až k parkovišti pod skály. Vystoupení z auta je jako cesta časem (nemám ale na mysli starobylost městaJ). I přes pozdní odpoledne je nádherně teplo. Skály se nacházejí hned kousek od parkoviště a my zažíváme první setkání s francouzským vápnem (až na Leoše – ten už tam byl). Skály jsou otočeny na jih, a co víc – nefouká tu! Jinde se projevuje fakt docela dost silný mistrál… Lezeme cesty do 6a. Večer spíme ve stanu (naposledy J). Ráno lezeme zas v těch stejných sektorech. Snad všechny cesty jsou tu parádní. Večer se přesunujeme k našemu hlavnímu cíli – Kalankám!

Cesta přes Marseille probíhala vcelku dobře a díky tomu, že jsme hned někde na začátku zajeli blbě, tak jsme viděli celé centrum Marseille – pěkné město… Do Cassis dojíždíme pozdě večer, přespíme na parkále a ráno se poohlížíme po průvodci. Nakonec jsem si ho koupil já (30E) a vyrážíme na En Vau. Průvodce je parádní, snad až na jednu věc – není v něm slovo anglicky! Mapu si nekupujeme – jdeme se na ni nezávisle podívat do obchodu ve snaze naučit se ji U auta ještě zjišťujeme, že nemáme tyčky od stanu = spíme pod širákem.

Cesta od parkoviště vede docela strmě do kopce a s batohama, ve kterých si neseme i vodu na několik dní není zrovna žádnou pohodovou procházkou. Scházíme do prvního zálivu o němž si zprvu myslíme, že právě tohle je to En Vau s těmi obrovskými 100m věžemi. No, záliv je to hezký, ale asi tu není jediné skalky nad 20m, natož tak 100m věže. Jdeme dál, do parádního táhlého kopce. Mě to navíc zpestřuje to, že mi neustále padají na báglu připevněné petky s vodou. Při samotném scházení do údolí En Vau je to navíc ještě o to peprnější, že každou chvíli čekám, až mi zrovna tady sletí. Ono, tohle scházení bylo obzvlášť zajímavé. Ten kopec dolů byl fakt dost prudký a batohy na zádech hoodně těžké. Přiznávám, že jsem se docela bál. Pak už nám zbývá jen několik málo metrů, a okouzleni hlubokým údolím docházíme až na pláž, kde shazujeme batohy. Chvíli jen tak sedíme a pak se vydáváme vyzkoušet zdejší cesty. Volba padá na výborně dostupnou Petite Aiguille. Vede na ni několik krásných cest, vesměs v rozmezí 5a-c, ale jedna z nich je úplně lehká - 4c. Tu si vybírám s Evou. Cesta je ale v průvodci blbě nakreslená a tak časem zjišťuji, že sem udělal takovou kombinaci 6a s několika dalšími cestami. Co bylo ovšem horší bylo Evino definitivně doražené koleno, které si načala na turistické cestě kolem skal v Orgonu. Pro Evici to znamená definitivní tečku a pro nás první úvahy, například o tom, jak Eva dojde cestu k parkovišti. Následující dny kombinujeme lezení kratších sportovních cest s „vícdélkama“. V jednom dni se mi tu nedaleko moře zdaří vylézt mou nejtěžší cestu výletu – 6b. Celé dny máme nádherné počasí, jen párkrát nás vystraší cirry, které by mohly znamenat frontu – no, statistika o téměř nedeštivých Kalankách nelhala. Poslední den Leoš leze s Lindou úžasnou linii na Sirenu za 6a (prej fakt docela těžké), mě Eva jistí v jednodélkových cestách na Grande Aiguille. Krátce po poledni balíme. Já s Evou jdeme delší, leč o mnoho schůdnější cestou na parkoviště Coll de la Gardiola. Cestu nakonec Efka i se špatným kolenem zvládá bravurně, čekáme na odvoz a ten nakonec dojíždí za pomalinku začínajícího deště. Tak se nám nakonec podařilo spatřit i tuhle místní anomálii – déšť.

Cestu domů jedeme ve Francii po okreskách (ušetří se cca 1200kč na jedné cestě za poplatky), následující den ráno překračujeme hranice do Německa a po 20 hodině přijíždíme do Brna. Jdu spát na koleje, ostatní jdou domů. Já jsme nakonec doma následující den kolem 13 hodin, tudíž přesně 48 hodin po tom, co jsem opustil pláž En Vau. Ujeli jsme něco kolem 3500km a pokud by někoho zajímala cena, tak celý výlet se dá pořídit vcelku levně. Nás stál benzín+dálnice 2400kč/osoba. Dalo by se to ještě zlevnit o 300 (jedna cesta po dálnici. Samozřejmě se musí přičíst nákup jídla,pojištění a další nezbytnosti. Ještě se nám bohužel cesta o něco prodraží – bude třeba „pošefovat“ ten stan ze kterého jsme dovezli jen celtu L) Další info a dotazy rád poradím mailem.

Na závěr ještě moc díky mým spolucestujícím (Linda, Eva, Leoš), bylo to úžasné!!!

Ještě bych dodal takovou malou perličku. Stejně tak jako nás uchvátilo Cassis teď v únoru 2006, tak podobně zaujalo i malíře Rudolfa Kunderu, bratra slavnějšího Ludvíka a Milana. Rudolf se narodil v Tuřanech (tak jako Evice :) ), spolupracoval s A. Muchou, následně s jeho synem Jiřím. V době ohrožení republiky byl nucen prchnout do Francie. Po obsazení Francie němci neprchl tak jako řada ostatních do USA či GB, z jediného důvodu - učarovalo ho Cassis, odkud již nedokázal do své smrti 9.ledna 2005 odejít. (zemřel v den mých narozenin). Sice krátce pobýval v Aix en Provence či v Marseille, ale do Cassis se vracel neustále. Jeho asi nejslavnější obraz nese jméno Světlo pravdy

Fotogalerie

Tam kdesi na východě

2005-09-13T00:00:00.000+02:00

Tam kdesi na východě

Když jakýkoliv lezec uslyší slůvko písek, tak si tento pojem spojí především se strachem kdesi vysoko nad kruhem, smyčkami, spory o magnéziu…a taky místy jako "Labák, Ádr, Hrubice, Sušky…" A několika dalšími, méně známými oblastmi v Čechách. A pokud bychom lezci v Čechách položili otázku, která z vyhlášených pískovcových lokalit je v ČR nejvýchodnější, tak by asi zahloubal a poté odpověděl Ádr? Teplice? Nebo snad nejvýchodnější oblasti Broumovska??? Ha, omyl!!! Ono totiž kdesi dál, cca 200km na jihovýchod se nachází … (ano správně Morava) a pro lezce tzv. Moravské pískovce no a právě o nich by měl být následující kraťounký článek…

Moravské písky se dají rozdělit na dvě části. Na jihozápadní část (Chřiby, poblíž Uherského Hradiště) - o té psát moc nebudu a severovýchodní část (Vsetínské vrchy, Hostýnské vrchy, Javorníky, Vizovické vrchy - okolí měst Vsetín, Zlín, Valašské Meziříčí, Valašské Klobouky). Hned na začátek bych chtěl ještě upozornit, že na moravském písku to nebude o hrdinských výkonech kdesi vysoko nad kruhem (to tu nenajdete), ani o lezení nekonečných spár na obrovitánské věže, stejně tak jako o ulomených či vydrolených chytech (to tu taky nenajdete). No tak pokud tedy tohle při lezení vyloženě vyhledáváte, tak nic ve zlém, ale zůstaňte doma, tam se vám bude líbit víc. Jsem student geologie a proto bych si neodpustil pár řádků o geologii. Pískovce na Moravě mají pramálo společného s pískem v Čechách. Písek na Moravě patří do flyšového pásma karpat a je VÝRAZNĚ tvrdší. Většinou vůbec nesolí (jen třeba specifická místa, prostě nějaké malé místo, třeba jen jedna cesta.)! To je dáno především stářím (Moravské písky jsou výrazně mladší). Dalším faktem je, že se zde v podstatě nevyvinula skalní města jako v Čechách. Jedinou čestnou výjimku tvoří Pulčiny - jediné pískovcové skalní město celé Moravy. Mě osobně je velmi dobře známo, protože tu mám chalupu a k celému místu mám velmi zvláštní vztah, protože právě tady jsem dělal své první horolezecké krůčky. Kaňkou je ale to, že se tu už několik let "neleze" (zákaz) a šance na znovuotevření (povolení) : jsou prakticky nulové. Jinak se jedná především o osamocené skalky (tady bych možná přirovnal k Jizerkám). Dalším překvapením by mohlo být i to, že je zde pískovec často proložen pásem slepence což vlastně znamená, že si na jedné skalce zalezete na dvou úplně odlišných matroších…

Budu pokračovat jištěním. V minulosti zde bylo jištění v mnohem větších rozestupech, ale klasici tady zdaleka nebyli tak silní, a právě proto se dnes zdejší lezení řadí k těm bezpečnějším. Jištění bych přirovnal spíš k Labáku (levý břeh - "Ríšoland"). Někde trochu horší, ale většinou ještě o něco lépe odjištěno než Labák. Stejně tak otázka magnézia je zde, zdá se definitivně vyřešena - práší se! A nikdo vám za to nic neřekne! Dost možná je to způsobeno i tím, že zde lezení zdaleka nemá takovou tradici. První výstupy zde byly uskutečněny až kolem roku 1943.

V jihozápadní části moravských pískovců bych chtěl jen vyjmenovat jednotlivé skalky, které se zde nacházejí. Chřiby jsou velmi dobře přístupné a to po silnici E50 pokud pojedete od Brna směrem stále na východ. Dominantou Chřibů je hrad Buchlov a skály jsou rozesety prakticky po celém území samotných Chřibů. Asi nejznámější a nejhodnotnější skálou je Kozel nedaleko Koryčan (možná vám to něco říká: Koryna - Koryčany…) Kozel samotný je umístěn v nádherné krajině, nedaleko nádrže Stupava a hradu Cimburk. Další skály bych jen letecky zmínil: Osvětimany, Skály pod Barborkou, Budačina…

Severovýchodní část je z mého pohledu hodnotnější, ale hlavně ji taky podstatně lépe znám. Třeba takové Skály pod hradem u obce Lukov jsou s výškou údolních stěn (30m) nejen docela vysoké, ale i co se obtížnosti týče terénem jistě více než regionálního významu. Postupem času se zde obtížnost dostala až k číslu 10- (cca XIa) a to zásluhou Tomáše Sedláčka (autor nejisté sezóny na Prachově XIa - Drážďanská věž). Ale v podstatě si zde zaleze každý, kdo zvládá alespoň 7-. V těsné blízkosti se ještě nachází Králky, menší skalky s velkým počtem dobře odjištěných cest. Hned kousek vedle se nachází Držková s velmi lehkými cestami, které často využívají zlínské horoškoly k zácviku nováčků. Ještě bych pak zmínil u města Vsetín Valovu skálu s údolní stěnou vysokou okolo 40m a cestami do 7+ (nejvyšší stěna oblasti). No a konečně ještě severně od Vsetína se u známé přehradní nádrže Bystřička nachází několik skalek. Tady bych nejvíce hodnotil klid a krásu okolí. Avšak pravděpodobně nejlepší lezení v oblasti naleznete nedaleko Lidečka (Horního Lidče), v blízkosti státní hranice se Slovenskem). Zde končí Vizovické vrchy, začínají Javorníky a předěl mezi nimi je znám jako Lomenská soutěska. Na jejím okraji se nacházejí Čertovy skály u Lidečka. "Čertovky" a ty jsou pravděpodobně nejlepším polezením v celé oblasti (pomineme-li zakázané Pulčiny) Jedná se o pás velmi kvalitního pískovce. Výška stěn s pohybuje kolem 25m, délka celého bloku se pohybuje okolo 150m. Ještě doplním, že se leze po obou stranách - jak na údolce (položené až kolmé plotny velmi kvalitního pískovce), tak i náhorní stěně. Ta už je ale tvořena mírně převislým slepencem. Nedaleko na kopci se nacházejí Lačnovské skály. Ty se dále dělí na dolní, prostřední a horní skály. Nejhodnotnější z nich jsou skály horní s úchvatným výhledem na Valašsko. Ještě bych připomenul, že horní skály se podobají, co se povrchové struktury týče Prachovským skálám. Na druhou stranu od Čertovek se nacházejí Pulčínské skály, které jsou co do rozsahu možná větší, než všechny zbývající skály patřící do Moravských pískovců dohromady… Asi nejlepší lezení na Pulčinách nabízejí stále i přes zákaz velmi hojně navštěvované seskupení skal zvané Pět Kostelů. Dále se pak ještě lezlo na samotných Pulčínských skálách, kde údolní plotny jsou dlouhé okolo 35m a opačná severní strana je kolmá až převislá a je tvořena hrubozrnným slepencem. Dnes jsou vzhledem k velmi dobré viditelnosti pro ekoteroristy již téměř nenavštěvované. Dál je pak ještě několik cest na Plotnách a ve skalních městech…

Tak to byl prozatím konec no a až někdy budete chtít poznat něco nového, Moravské pískovce pro Vás můžou být určitou variantou. Výlet bych doporučoval spojit třeba s nějakou túrou po Beskydách nebo okolníchpohořích. A pokud se Vám zde nebude líbit, tak nedaleko "za kopečky" jsou Súľovské skály, Manín či nedoceněná Kamenná vráta… Stejně tak rád zodpovím případné dotazy a komentáře na emailu uvedeném níže.

Ve Slavičíně 13.9.05

Výlet do Manína

2005-06-28T00:00:00.000+02:00

Výlet do Manína

K Manínu jsem měl vždy zvláštní vztah a to hned z několika důvodů. Asi nejpodstatnější je ten, že je to od nás kousek - vlakem se tam dá dostat za necelé dvě hodinky , navíc skály jsou od zastávky Považská Tepľá nedaleko – takže nějaká půlhodinka navíc a byl jsem pod skálama. Ostatně, bylo to právě tady, kde jsem prvně „vytočil“ víc než 25 m lana na jeden zátah a místo, kde jsem si jako odchovanec Moravských pískovců poprvé zkusil založil vklíněnce či hexíka (friendy jsme neměli) či vylezl první více (dvou) délkovou cestu.

Skály v okolí Manínské tiesňavy/úžiny leží poblíž Považské Bystrice směrem na Žilinu. Samotná úžina se nachází na úbočích dvou vrcholů – Malého a Velkého Manína. Oba vrcholy jsou vysoké přes 800m.n.m. a vzhledem k výškovému rozdílu mezi oběma vrcholy a Povážím, odkud člověk většinou přijíždí působí kopce daleko vyšší. Ke své škodě jsem nikdy nenavštívil sektory Malého Manína. Tady by nejhodnotnějším lezením asi byly Slnečné stěny, Manínská stráž či snad nedaleký Verdon. Protější kopec zato znám docela obstojně. Když pominu cesty, které se nastupují hned ze silnice a jsou jen tak mimochodem zakázané, tak první co lezce upoutá je Skala nad Lúčkou. Ta je také sektorem, kde se dají najít ty nejtěžší místní prásky a také autoři některých cest nejsou zrovna regionální hvězdy – uznejte: J. Hudeček, A. Chrastina (dále pak z domácích L. Makay, V. Valach.). Obtížnost cest se tu zastavila na 8b. Skála zároveň slouží jako vzpomínkové místo obětem horolezeckého sportu. Pravděpodobně zde mají svou destičku především lezci, kteří zde patřili mezi domácí. No směrem do kopce leží sektory přístupnější širší lezecké veřejnosti a tak třeba Gastonka, Stěna Černokňažníkov či Pekelná stěna se můžou stát rájem pro průměrné lezce na několik dní. A abych ještě nezapomněl, něco se tu najde i pro ty, kteří by rádi něco delšího – Gotická stena horná….

Za dědinkou Záskalie se pak nachází další úžina – Kostelecká. Tady Vás na první pohled musí upoutat jeskyně kudy vede proslavená dlouhatánská hákovačka – Strecha slovenska. Lezení v Kostelecké úžině jsem bohužel nikdy neokusil, jelikož pokaždé když jsem se tam pohyboval, tak zrovna lezení v těchto místech nebylo povolené. Údajně snad letos je lezení v jedné části povolené (www.james.sk ). Co jsem ale slyšel, tak je skála lámavější, jištění řidší… tak nevím, asi se tam zrovna dvakrát nepohrnu.

No a když za touto úžinou odbočíme z „hlavní“ cesty směr Kostelec a najdeme poslední lezecký objekt – Bosmany. Osobně se mi líbí nejvíc. Údolní stěny jsou dvoudélkové, náhorní tak okolo 25m. Leze se na tři věžičky a z vrcholu je úžasný výhled na Manínskou a Kosteleckou úžinu! Několik málo cest se ještě nachází ve stěně za Bosmanama, jedná se vesměs o lehčí, ale bezvadně odjištěné cesty. Z vrcholu jde ještě vidět množství skalek roztroušených po okolí. Sám nevím, jestli na své lezecké objevení teprve čekají, či snad jsou pro lezení nevhodné..

Marek